PŘEDMLUVA: BIOLOGOVÉ ZKOUMAJÍ BOHA

        Vladimir Antonov je první z vědců-biologů, který rozšířil sféru svých vědeckých zájmů také i na nehmotné formy života, včetně Boha v Jeho různých Projevech. On je nejen teoretikem, důkladně zkoumajícím veškerou «historii tématu», ale i duchovním praktikem, zdařile spojujícím poznatky, získané od Boha, s osobní zkušeností Jeho poznání.
        Vladimir Antonov v tom dosáhl úplného úspěchu, vydal na toto téma desítky knih a natočil mnoho filmů, obsahujících přednášky. Mnoho těchto materiálů bylo přeloženo do cizích jazyků.
        Jemu i jeho kolegům-pomocníkům se za desítky let soustředěné práce a na podkladě mnohočetných útoků různých druhů lidských primitivů — podařilo zformovat nový současný vědecký směr — metodologii duchovního zdokonalování.
        Toto integrální vědění v sobě zahrnuje:
        •    Historické znalosti, včetně kompetentních překladů filozofických textů a vybraných citátů z Učení Atlanťana Tóta (v dalším Jeho Vtělení Herma Trismegista), Pythagora, Krišny, Lao'c, Gautamy Buddhy, Ježíše Krista, Muhammada, Bábadží z Haidakhanu, Satja Sáí Báby a spousty dalších Božských Učitelů — Představitelů Prvotního Vědomí (Tvůrce).
        •    Popis Boha, včetně přesného a vyčerpávajícího objasnění toho, co musíme chápat pod takovými termíny, jako Bůh, Absolutno, Prvotní Vědomí, Tvůrce, Svatý Duch, Trojice, (skutečná) mnohorozměrnost prostoru, peklo, ráj, Příbytek Tvůrce, Evoluce Vesmírného Vědomí.
        •    Popsání velkých i malých stupňů duchovního vzestupu člověka — k Dokonalosti. Tyto stupně vedou k osobnímu přímému poznání Boha v Aspektech Svatého Ducha (Bráhmana) a Prvotního Vědomí, a poté získání Božskosti a Splynutí s Prvotním.
        Všechno tohle i spousta dalšího bylo mnohokrát a všestranně, to znamená, z různých hledisek a v závislosti na různých situacích, popsáno v pracích vědecko-duchovní Školy Vladimira Antonova.
        Co tedy v souhrnu a v krátkosti představuje metodologická koncepce Školy?
        1. Základem pro začátek duchovního zdokonalování každého člověka musí být usilování o etickou čistotu — jak ji chápe Bůh (a ne ty či ony skupiny lidí v těch či oněch historických časových úsecích).
        2. Smysl našich životů na Zemi spočívá konkrétně v aktivním sebezdokonalování — se záměrem poznání našeho společného Tvůrce a Splynutí s Ním ve vzájemné dokonalé Lásce. Bůh od nás nepotřebuje poklony a vyprošovací modlitby, ale usilování o to, abychom se STALI LEPŠÍMI — v souhlase s Jeho Učením.
        3. Bůh je Láska. A abychom se s Ním sblížili jako vědomí, musíme se také stát Láskou. «Orgánem», ve kterém u nás vznikají emoce lásky, je duchovní srdce. Jeho cesta rozvoje může začít v hrudní čakře anáhatě u každého z nás. A právě jako duchovní srdce můžeme dorůst do rozměrů nesouměřitelně ohromných — ve srovnání s rozměry našich fyzických těl. A pouze, pokud budeme disponovat takovými duchovními srdci, můžeme poznat Boha v Jeho Majestátu.
        4. Ještě jedním směrem, nezbytným v sebezdokonalování, je zjemňování vědomí  především prostřednictvím řízení svých emocí a trvalé kontroly nad nimi. Mechanizmem uskutečnění daného úkolu je ovládnutí techniky psychické autoregulace. Příslušná metodika byla vypracována právě v uvedené Škole.
        5. Úroveň intelektuálního rozvoje adeptů duchovní Cesty předurčuje jejich úspěch. Proto je nezbytné:
        a) aby každý pečoval o zvyšování intelektuální úrovně — jak sám u sebe, tak i u svěřených lidí, včetně dětí;
        b) lektoři duchovních disciplín se nesmějí pokoušet «zavlékat» svoje žáky na ty stupně rozvoje, na kterých dosud nejsou schopni přebývat s jistotou a pevně.
        S nejnovějšími materiály této Školy je možné se seznámit na stránkách:

        www.new-ecopsychology.org
        www.philosophy-of-religion.org.ua
        www.highest-yoga.info
        www.swami-center.org
        www.spiritual-art.info
        www.meaning-of-life.tv
        www.path-to-tao.info
        www.pythagoras.name
        www.atlantis-and-atlanteans.org
        www.encyclopedia-of-religion.org
 

        V posledních letech ani Vladimir Antonov, ani jeho nejbližší společníci, žádné praktické tréninky, lekce nebo semináře neprovozují; předpokládají, že při existenci výše uvedeného přispění může každý zájemce zdokonalovat sám sebe — s pomocí Boha.
        To, o čem teď budu vyprávět, se nestalo v současnosti...

>>>

ROZLOUČENÍ S KOČKAMI

        Před několika lety jsem napsala Vladimírovi poprvé. Tehdy jsem ještě byla studentkou medicínské fakulty na univerzitě. Vladimír mi, zřejmě proto, že viděl, že jsem ještě všechno nestačila pochopit, doporučil, abych zatím ještě nějakou dobu pracovala na etickém aspektu svého života a znovu mu napsala, až ukončím univerzitu. To znamená, za čtyři roky…
        Napsala jsem za šest. Proč? Protože jsem se ještě nepovažovala za připravenou, za toho hodnou.
        V novém dopise jsem Vladimíra poprosila o nějaké rady a předpokládala jsem, že tím naše vztahy skončí.
        Ale Vladimír odpověděl velice vstřícně.
        Potom jsme si vyměňovali dopisy ještě po dobu dvou měsíců, dokud mi najednou neoznámil, že by se rád se mnou setkal. Takový obrat událostí jsem skutečně nečekala: moje smutná budoucnost najednou začala získávat duhové barvy!
        Domluvili jsme se, že se setkáme na jaře, koncem dubna. V době před naším plánovaným setkáním jsem se musela sama naučit úplně celý kurz rádžajógy, který Vladimír prezentoval ve svých knihách a filmech.
        Během těchto měsíců se mi několikrát stalo, že jsem musela procházet zkouškami, ze kterých se teoreticky mohl vyvinout další odklad cesty. Ale já už jsem tomu dobře rozuměla: Bůh mě zkouší!
        V té době se mnou žili půlroční kocourek a kočička. Velice jsem je milovala! Ale chápala jsem, že by Vladimír neschvaloval takovouhle moji připoutanost, která mi nedovolovala ani odejít na několik dní z domova. Ano, na jedné straně mi bylo líto držet je v bytě o jedné místnosti jako v kleci, ale na druhé, — zdálo se mi strašné pustit je na ulici: vždyť by je mohlo přejet auto!
        Vzpomínala jsem na příhodu, jak před mýma očima jiný můj kocourek přebíhal silnici a vběhl přímo pod kola projíždějícímu autu. Auto odjelo; a on zůstal ležet a svíjel se v křečích. A v dálce už svítila světla dalšího automobilu. Vrhla jsem se na silnici, chytila kocourka a běžela s ním na druhou stranu silnice, tam jsem ho položila na trávu pod břízkou… Obyčejný černobílý kocourek, maličký a bezbranný, s polootevřenýma očima, takový teploučký… — naposledy sebou škubnul v předsmrtné agónii a zemřel…
        Začala jsem držet svoje domácí mazlíčky zavřené mezi čtyřmi stěnami.
        A najednou… Vladimír píše, že mě vidí… (z jiného města!) — «ve splynutí s kočkami»! Je výborné, píše, že je tak miluješ, ale je pro tebe načase, abys nesplývala v emocích lásky s kočkami, ale s Bohem! 
        Ještě podotkl, že pokud je pro mě teď složité souhlasit s tím, že dám kočky do jiných dobrých rukou, — jestli by nebylo lepší naše setkání odložit?…
        Strnula jsem překvapením: jak mohl tak přesně zjistit moji situaci?!
        Vždyť jsem předtím neměla ani tušení, že jsem s někým «ve splynutí». Ale když jsem to rozebrala, pochopila jsem, že moje pusinkování jejich malých čumáčků a měkkých hebkých bříšek — bylo právě tím projevením lásky, o kterém psal Vladimír!
         Bylo to téma rozmísťování indrijí, buď zaměřujeme svoji pozornost a svoji lásku na objekty světa hmoty, včetně například koček a psů, — a nebo na Boha, Kterého milujeme natolik, že se všemožně snažíme o poznání právě Jeho a Splynutí s Ním.
        Také jsem viděla, že ačkoliv jsem se stala lékařkou, moje vlastní zdraví nebylo právě nejlepší: medicínské vědomosti, které jsme se jako studenti naučili, zjevně nestačily ani k tomu, aby nám samotným pomohly získat zdraví…
        Chápala jsem, že tyto problémy je nezbytné řešit tím nejrychlejším způsobem.
        Za tři dny, když jsem se vrátila z práce, pustila jsem kocoura, který se už dlouho zoufale cpal ven, na ulici. A pak jsem se otočila a naposledy ho uviděla, radostně běžícího pryč s ocasem vztyčeným vzhůru, — a odešla jsem.
        A kočku se mi podařilo dát kamarádce. Tam se jí bude zajímavěji žít ve společnosti ještě pěti koček.
        A u mě doma nastalo ticho. Osvobodily se indrije , které jsem teď mohla zaměřit na Boha: právě to mi naznačoval Vladimír.
        Mému odjezdu k němu už nic nepřekáželo.
        Energicky jsem začala pracovat na svojí přeměně podle metod vypracovaných Vladimírem: čistila jsem čakry a meridiány, učila se dívat z čaker… Dařilo se! Moje zdraví se viditelně zlepšovalo. V obličeji jsem omládla tak, že mě přestali poznávat dávní známí!…

>>>

Návštěva 1

První setkání

        Celou cestu do jeho města jsem se se střídavým úspěchem pokoušela uklidnit chaotické myšlenky a uvolnit se. Ale důležitost nastávajícího setkání nenechávala moji mysl v klidu. To nejdůležitější teď bylo — všechno nepokazit, nenadělat hlouposti! Aby se teď najednou neukázalo, že ve skutečnosti nejsem taková, jakou jsem se zdála být Vladimírovi při dopisování.
        Toto napětí a nervozita zřejmě vytvořily tomu odpovídající situaci: policisté zjistili, že se moje současná podoba neshoduje s fotografií v pase. To vyvolalo jejich podezření, donutili mě se podepsat, aby mohli zkontrolovat můj podpis, a ještě chtěli ukázat nějaký jiný dokument, dokonce si přivolali i posilu. Ale nakonec mě přece jen — pustili.
        A tak jsem se tedy blížila ke stanici, kde mě měla očekávat Aňa — jedna z nemnohých Vladimírových pomocnic a kolegyň. Už předtím jsme si vyměnily fotografie a popisy oblečení.
        Vykročila jsem jí vstříc. Ale teprve, když se Aňa doširoka usmála, jsem konečně pochopila: setkání se uskutečnilo!
        Objaly jsme se. Můj strach postupně vyprchával, ustupoval radosti. Aňa řekla, že mě také těžko poznala: tak jsem se vzhledově v poslední době změnila — ve srovnání s fotografií, kterou jsem jí poslala.
        Spokojeně jsme diskutovaly cestou k domu, ve kterém jsem měla bydlet.
        Aňa mi vyprávěla, že má už skoro dospělého syna. Poněkud zarmoucená intonace v jejím hlase mě přiměla, abych se zeptala:
        — Tvůj syn nesdílí vaše společné přesvědčení?
        — Už — ne, — Aňa se zamyslela a pokojně se usmívala. — Dokud byl maličký — snadno všechno přijímal, radoval se… Ale když vyrostl, rozhodl se, že to není jeho cesta.
        — Jak to? — podivila jsem se. — Jak je možné přestat věřit?
         — Jednoduše, on ještě dostatečně nevyrostl v evolučním smyslu. Svět hmoty je pro něho dosud přitažlivý. A on není jediný z našich dětí, které, když dospěly, nedokázaly intelektuálně přijmout veškerou «dospělou» koncepci. V takových případech dochází k «odpadlictví»…
        … Večeřely jsme brambory s houbami, potom pily čaj. Stále ještě jsem se neodvažovala zeptat na své čakry a na svůj celkový energetický stav. Ostatně, brzy se to dozvím. Proto jsem se rozhodla dotknout se tématu dalších Vladimírových osobních žáků:
        — Existuje ještě někdo, koho Vladimír v posledních letech pozval sem k vám. Kdo to byl a odkud? — zajímala jsem se.
        Aňa po chvíli odpověděla:
        — V posledních deseti letech nebo dokonce ještě déle jsme neměli žádného vážného zájemce o práci v úplném programu tady, na těchto místech. Problém je přece v tom, aby byli žáci schopni obsáhnout znalosti, přiměřené schopnostem zdaleka ne každého. Proto nás Bůh vedl k tomu, abychom konkrétně popsali Cestu pro všechny, kdo projeví zájem — prostřednictvím knih a filmů. V takové situaci si každý vybírá pro sebe tu úroveň teoretických poznatků a metod, která je mu dostupná; nedochází při tom k intelektuálním přetížením. Ty jsi první, koho za ty roky Vladimír pozval. To znamená, že — vyvolená!
        Zasmály jsme se. Tohle znělo bezpochyby velice skvěle! Ale rozhodla jsem se dále toto téma nerozvíjet: vždyť mě Vladimír ještě neviděl a «závěrečný ortel» vynesen nebyl. A Aňa na mně zatím nic nekomentovala, jenom si mě prohlížela a usmívala se.

>>>

Návštěva 1

Jde ti to výborně!

        V noci jsem spala velice neklidně: zdály se mi všelijaké hlouposti. A po ránu mě bolela hlava a krk.
        Tohle se mi v posledních letech často stávalo. Během té doby jsem dokonce vyměnila několik polštářů. Také jsem se snažila provádět pravidelná gymnastická cvičení pro krk a ramena. Ale žádný efekt to nepřineslo.  A navíc vzrůstal pocit «přeplnění hlavy smetím», kterého jsem se nijak nemohla zbavit…
        Daly jsme si sprchu, posnídaly jsme, a teple se oblékly: bylo ještě velmi časné jaro.
        Protože jsem znala svoji zvýšenou citlivost na chlad, navlékla jsem na svoje tělo několik svetrů. A navrch — ještě bundu. Na nohy — gumové holínky. Aňa mi vysvětlila, že v lese musí být nohavice natažené přes holínky: aby jehličí ze stromů, všelijaké lesní smetí nebo nějaká havěť, jako jsou klíšťata, nemohly napadat do holínek.
        Takže jsme časně zrána — v něžném svitu ranního sluníčka a v hluku občasných aut — šly dosud klidnými městskými ulicemi na nádraží.
        — Pokud jsi v takovéhle situaci, že někam jdeš, — říkala mi Aňa, klidně a zřetelně přitom pronášela jednotlivá slova, — můžeš trénovat. Například se můžeš přemísťovat vědomím po všech čakrách nahoru a dolů, pročišťovat je a «rozšiřovat». Potom můžeš umístit obraz laskavého sluníčka do anáhaty — a dívat se jím odtamtud — na všechny strany.
        Začala jsem trénovat.  A najednou její připomínka vyvolala můj opravdový údiv:
         — Jde ti to výborně! — řekla.
        Překvapením jsem se zastavila. Vždyť «mi jde výborně», jak se Aňa vyjádřila, to, co jsem… přece vždycky uměla! Nikdy pro mě nebylo složité soustřeďovat se úmyslně v jakékoliv části těla, vizualizovat obrazy, dívat se z hrudního koše na okolní svět! Po tom, co jsem se seznámila s Vladimírovými knihami, mi dělalo velké potěšení provádět pránájámy s obrazy sudů: to bylo jedno z velmi efektivních pročišťovacích cvičení! (Vždyť jsem si do příjezdu k Vladimírovi musela osvojit celou rádžajógu. Ale pořád se mi zdálo, že moje výsledky jen stěží odpovídají nezbytné úrovni.)
        … Když jsme vešly na most přes řeku, Aňa navrhla následující meditaci:
        — Bereme na jednu dlaň ruky vědomí řeku, protáhneme ruku hluboko pod pískem na dně. A druhou ruku protáhneme přesně tak na druhou stranu.
        Pocítila jsem ruce, které vycházejí z mojí anáhaty, — viděla jsem je, jako by byly z bílého světla — a natáhla jsem je co nejvíce pod koryto řeky. Pociťovala jsem napětí z nutnosti trvalého udržování koncentrace. Ale novost a neobvyklost dojmů mi působily radost.
        Když koncentrace zeslábla, udělala jsem pauzu — a poté všechno znovu opakovala. Aňa se usmívala. Velice se mi líbilo, když se usmívala. Znamenalo to pro mě, že všechno jde dobře.
        … Moment setkání s Vladimírem se blížil. Stály jsme na domluveném místě a očekávaly ostatní společníky. Podle mých výpočtů (na základě jeho knihy 'Jak se poznává Bůh. Kniha 2. Autobiografie Božích žáků.'), by to mělo být celkem sedm lidí, včetně samotného Vladimíra.
        Trochu jsem se obávala setkání s Olgou. Právě její životopis jsem kdoví proč četla s obtížemi a dokonce na mě působil trochu nepříjemně. Bála jsem se, že si těchto mých emocí všimne. (Ale později se vyjasnilo, že v té době už Olga opustila skupinu).
        Přišla Larisa. Objala mě — a potom začala pokojně cosi probírat s Aňou.
        Přišli ještě dva další. Pozdravili jsme se a objali. Je pravda, že se později ode mne drželi stranou. Nevím z jakého důvodu: je možné, že by jakýkoliv nový člověk vyvolával jejich podezření? Jejich jména — z důvodu, o kterém budu mluvit později, — nebudu uvádět.
        A vtom už jsem uviděla v dálce svěže kráčejícího Vladimíra a Káťu. Objaly jsme se s Káťou. Když ke mně přistoupil Vladimír, přimhouřila jsem oči. Usmál se a také mě objal a políbil.
        Věděla jsem, že je mu už přes šedesát. A proto jsem s údivem hleděla na jeho dobře rostlé tělo a mladou tvář, i když orámovanou bílými vousy… Hádala bych mu tak 30 — 35 let… A kdybych nebrala v úvahu vousy — možná i méně…
        — Lepší, než jsem čekal, — řekl, když ode mne kousek poodešel a prohlédl mě jasnoviděním. — Výborně jsi zapracovala s čakrami! Skvěle!
        Svorně jsme se rozesmáli — a já jsem si ulehčeně vydechla.
        I když ještě nějaký čas potom jsem se cítila v přítomnosti Vladimíra a jeho přátel — «jako na zkoušce».
        A tak teď — v několika svetrech a maskáčové bundě, v čepici «s ušima», v brýlích, schoulená kamsi hluboko «do sebe», jsem určitě musela vypadat jako vystrašená studentka…
         … A konečně už jedeme lokálkou. Tento den se stane mým prvním dnem osobního a přímého seznámení s Bohem, jak mě informoval Vladimír.
        S reálným živým Bohem?! Ale jak je možné to uskutečnit?
        … Ve svých dvaceti letech jsem si poprvé přečetla ve Vladimírových knihách, že to skutečně možné je. Ale pro to, aby se to zdařilo, je nezbytné vynaložit maximum úsilí na změnu a přeměnění sama sebe podle měřítek etické čistoty, kterých není možné dosáhnout jinak, nežli za podmínky ovládnutí techniky psychické autoregulace. A poté — zjemňování sebe jako vědomí a zvětšování svých rozměrů.

>>>

Návštěva 1

Smysl života existuje!

        Do té doby jsem byla ponořena v úplném zoufalství z toho, že jsem nechápala smysl svého života a událostí, které se mi stávaly. To všechno mě — tehdy — uvrhalo do hluboké deprese.
        Jediné, po čem jsem v těch letech toužila, byla láska! Láska — ve všech směrech!
        Ale taková láska pořád z nějakého důvodu nepřicházela… Objevovaly se jenom její slabé náznaky. A život se stával čím dál smutnějším a žalostnějším. Nevěděla jsem, kvůli čemu vstávám každý den z postele, proč se učím, proč pracuji, kvůli čemu vůbec šlapu tuhle zem?!
        Byla jsem ještě studentkou a zažívala jsem neustálá přetížení, stresy, nezdary, — začala jsem se tedy v slzách modlit k Bohu, aby si mě On vzal zpátky. Proč právě zpátky? A kam: zpátky? — to jsem sama nevěděla. Ale měla jsem pocit, že předtím, než jsem přišla do tohoto světa hutné hmoty, mi tam bylo dobře a příjemně. A tady je úplná temnota…
        Byla jsem rodiči vychovaná v tradici pravoslaví, kde je Bůh Otec létající dědeček na obláčku, a věřila jsem, že se přece nemůže stát, že by mě On poslal do pekla jenom proto, že se cítím velice nešťastnou…
        Vždyť se přece lidé nedělí jenom na «svaté» a «bezbožníky»! Prý, jedny — do ráje, druhé — do pekla. A co tedy s ostatními, kteří nejsou ani «svatí», ani «bezbožníci» nebo zločinci? Vždyť takových je většina! A pokud věříme, že člověk žije na Zemi jen jednou jedinkrát, kam se potom všichni po smrti těl podějí?! Za celou historii existence lidstva na Zemi, pokud uvažujeme, že každý den umírají milióny, — musí být prostor mezi rájem a peklem, který patrně existuje, už přeplněný!
        Když jsem to takovýmhle způsobem promyslela, postavila jsem si před sebe cíl: najít Pravdu, najít smysl toho, kvůli čemu jsem se já, tak jako i každý člověk, objevila na Zemi? Nikdy jsem nepochybovala o tom, že Bůh nás všechny miluje, — a chtěla jsem se dozvědět, co právě já dělám nesprávně, a jestli je možné to všechno změnit a napravit?
        Jako výsledek takových úvah se výchozím bodem mého chápání světa staly pojmy reinkarnace a karmy. Tyto termíny se u mne sdružovaly s buddhizmem. «Unesena» tímto náboženským směrem, předsevzala jsem si «zaútočit» na knihovnu se záměrem dozvědět se o něm všechno.
        Ale, k mému štěstí, jsem hned narazila… na Vladimírovu knihu 'Metodologie jógy'. Mou pozornost přitáhla slova v jejím samotném názvu: 'jóga' a 'metodologie'. To znělo velice vědecky!

>>>

Návštěva 1

První místa síly

        Když jsme vyšli z vlaku, vydali jsme se velice mírným krokem k mořskému břehu. Vál silný studený vítr, poprchávalo, slunce jen zřídka vyhlédlo mezi mraky.
        Později jsme šli pobřežním pískem a brodili jsme se potůčky, které vtékaly do moře…
        Najednou jsme se zastavili, Vladimír se otočil a řekl mi:
        — To je první místo síly pro tebe — pracovní prostor Krišny. Tady je i On! Můžeš se s Ním pozdravit!
        V záplavě emocí a myšlenek jsem ze sebe nedokázala vymáčknout nic lepšího, nežli říci: «Dobrý den, Krišno!».  A ve zmatku jsem umlkla. Nic víc «rozumného» se mi v hlavě neobjevilo. A nechat zaznít ve slovech emoce radosti se mi nepodařilo.
        Vladimír mi takticky pomohl vyjít z této tak nesnadné situace a navrhl, abychom pokračovali v cestě.
        Nicméně vysvětlil, že s Bohem rozmlouvat můžeme a musíme se to učit, musíme se učit Ho milovat, objímat Ho…
        … Zanedlouho jsme se zastavili vedle olše poražené vichřicí.
        — To jsou olšové jehnědy, — ukazoval Vladimír. — Živí se jimi jeřábci.
        Ušli jsme ještě několik metrů — k velké spadlé bříze.
        — A tohle jsou březové jehnědy, oblíbená pochoutka tetřívků.
        Prošli jsme kolem několika čerstvých pařezů a on se najednou zastavil a ukázal na jeden z nich:
        — Proč je mokrý?
        «Už je tu zkouška!», — pomyslela jsem si, a vzpomněla si,  jak Vladimír v jedné ze svých knih popisoval «zkoušení» zájemců o učení u něho: na začátku měli vyplnit anketu s velice jednoduchými otázkami, které ale ukazovaly intelektuální schopnosti zájemců. Na základě toho se také rozhodovalo: vzít nebo nevzít do učení?
        … Předchozí déšť jako příčina vlhkosti pařezu — to by bylo příliš jednoduché vysvětlení. Vždyť přece všechny ostatní pařezy vůbec nevypadaly tak mokré. «Vytušila jsem», že existuje složitější varianta odpovědi. Při podrobnější prohlídce jsem viděla, že ta «mokrost» je hustší, ve srovnání s vodou. To znamená, že je to «tekutina toho stromu», rozhodla jsem se; ve strachu jsem nebyla schopná si vzpomenout, jak se ta «tekutina» jednoduše nazývá.
        — Ano, je to míza té břízy, uzavřel Vladimír myšlenku, kterou jsem začala rozvíjet. — Strom byl poražen tuhle zimu. Ale poněvadž jeho kořeny ještě neodumřely, posílají dál nahoru mízu.
        … Za nějaký čas jsme se znovu zastavili. Vladimír oznámil:
        — Přišli jsme na místo síly, které dnes potřebujeme. Budeme tu pracovat dost dlouho. Takže — jdeme čurat!
        Jak se ukázalo, uvedené téma nebylo ve Vladimírově skupině «zapovězené» nebo alespoň vyvolávající rozpaky.
        Muži odešli dopředu. Majitelky ženských těl zůstaly mezi keři, na místě, které Vladimír k tomuto účelu velice zdařile vybral.
        … Ale po několika dnech se mi povedlo si při této příležitosti vyslechnout celou Vladimírovu «přednášku», pro mě velice nečekanou. V žertu ji nazval: «Teorie čurání». Ale o tom budu vyprávět později.
        … A nyní jsme se, jak se ukázalo, zastavili vedle pracovního prostoru Božského Učitele, jednoho ze Svatých Duchů, — Chuanita.
        — Zkus vycítit hranici tohoto místa, řekl Vladimír a ukazoval mi na ni. Musíš se samostatně naučit přesně určovat hranice míst síly.
        Okamžitě jsem nepochopila, co konkrétně musím pociťovat, proto jsem se zastavila a mnohokrát přecházela hranici.
        Nevelký rozdíl v emocionálním stavu jsem skutečně cítila…
        Ale už asi tak za půl hodiny začaly být pocity mnohem zřetelnější, jejich vnímání bylo snadnější a jistější.
        Dokonce i sluníčko najednou vykouklo z mraků a zahřálo! A to bylo velice vhod mému prokřehlému tělu a namrzlým prstům rukou a nohou.
        — Víš, kdo je to Chuanito? — zeptal se Vladimír, když jsem k němu přišla blíž.
        — Žák Lao… — začala jsem nejistě a právě tak nejistě zakončila: — C…
        — Ne, my neznáme Jeho Učitele.
        V duchu jsem se ťukla do čela: vždyť jsem si to popletla s Božskými Učiteli Chuanem a Chanem, o Kterých Vladimír vyprávěl v knize 'Klasika duchovní filozofie a současnost'!… Cítila jsem se provinile. I když bylo zřejmé, že rozhovory s Vladimírem, tak jako zkoušky, — se týkají jenom mě samotné.
        — Chuanito byl v posledním vtělení indiánským duchovním Náčelníkem, — pokračoval Vladimír v tématu.
        Maličko jsem radostí povyskočila: indiánským!
        … Mojí první přečtenou knížkou o indiánech byl 'Vinnetou — náčelník Apačů'. Bylo mi tehdy dvanáct let. Ale místo nadšení z napínavých dobrodružství jsem tenkrát… propukla v pláč a smáčela hořkými slzami polštář: «Jakže?! Takový skvělý, takový odvážný, takový ušlechtilý a takový hrdý národ — a on žije v rezervaci! Jaká krutost!»  Byl to pro mě emocionální šok: poprvé jsem uviděla za hranicemi svého maličkého světa krutost, které, jak se mi zdálo, — Bůh… dovolil existovat…
        Nevyvolalo to tenkrát ve mně pochybnosti o Jeho Lásce, byla jsem schopna se jenom domýšlet, že toho musím ještě velice mnoho poznat a pochopit. Později jsem se dozvěděla i to, že indiánské rezervace vůbec nejsou místy jakési vězeňské internace indiánů, čemuž nás učili v «sovětských» školách. Naopak, jsou to země, navrácené do vlastnictví indiánů, kteří si přejí žít způsobem života svých předků. A oni si přitom ten způsob života sami vybírají. A «bledým tvářím» je vstup do rezervace zakázán nebo přísně omezen; tato omezení také určují sami indiáni, žijící v těchto rezervacích.
        V krátkém čase jsem přečetla všechny dostupné knihy i další materiály o indiánech. Tehdy jsem se také seznámila s 'Písní o Hiawathovi', ale… nic jsem nepochopila. Zůstal ve mně jenom pocit něčeho velice světlého a tajemného. A také jsem se naučila všechny indiánské hrdiny: jejich jména, letopočty ve kterých žili, jejich skutky, hledala jsem ztvárnění jejich postav ve filmech. Dokonce jsem věděla, jaký kmen žije v které části Ameriky a jak se jmenuje. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem se začala učit jeden z indiánských jazyků, ale dost rychle jsem pochopila, že moje zaujetí už překračuje hranice normálnosti…
        Pak jsem ještě mnoho let snila o tom, že jednou odjedu do Severní Ameriky navždy k indiánům, kteří tam žijí v lesích a v horách. A vymýšlela jsem si skoro každý večer před spaním historky, jak je najdu, jak se s nimi seznámím a jak mě nechají navždy u sebe žít. Tak jsem vymýšlela celé «seriály». Představovala jsem si prérii, po které určitě dokážu pádit na divokém mustangovi, kaňony, po kterých se naučím nebojácně šplhat, ohromné slunce nad jezerem, které budu vítat každé ráno, zvěř a ptáky, kteří se mě nebojí…
        … Ale pokaždé jsem se ráno probudila ve čtyřech stěnách dusného pokoje městského bytu…
        … A teď se moje fantazie pokoušela nakreslit Chuanita, jak by mohl vypadat: dlouhé černé vlasy na ramena, snědá tvář, hnědé oči, orlí péra v čelence…
        Ale rozhodla jsem se, že se kvůli upřesnění Vladimíra ptát nebudu.
         … Na lesní mýtince mezi borovicemi a smrčky se ukázalo staré ohniště. Sundali jsme batohy, nasbírali dřevo a zapálili táborák. Potom jsme se posilnili chlebem s máslem a se sýrem a kávou.
        Vladimír vstal první, přišel ke mně, natáhl ke mně ruce a pomohl mi vstát na nohy.
        Potom mě měkce uchopil za dlaně, přesněji — jen za prsty rukou, kontroloval jejich teplotu. (Při dopisování s ním jsem mu vyprávěla, že jsem velice zimomřivá a navlékám se «jako cibule». Zvlášť trpím tím, že mě «zebou» prsty — dokonce i při plusové teplotě vzduchu… V odpovědi mi tehdy doporučil několik pránájám na pročištění meridiánů rukou a nohou.
        — Ano, — řekl, — výborně jsi zapracovala i s tímhle: vždyť máš ruce dokonce velmi teplé!
        «Ale vždyť skutečně teplé jsou!» — vzpamatovala jsem se v duchu.
        — Uvolníme nohy a ohneme je lehce v kolenou, — začal svůj výklad Vladimír a sám cvičení předváděl. — A začneme se měkce prohýbat ze strany na stranu, jako vodní řasy v lehce zvlněné vodě.
        Potom rozpažil s dlaněmi obrácenými nahoru v úrovni ramen.
        — Představíme si na jedné dlani zlatavě-ohnivé sluníčko a začneme ho kutálet z jedné dlaně do druhé — skrz ruce a anáhatu. Cvičení opakujeme mnohokrát.
        Fyzickýma očima jsem žádné sluníčko neviděla. Ale dokonale zřetelně jsem pociťovala převalování intenzívně svítící kuličky z jedné ruky do druhé.
        — Díváme se z anáhaty! — opravil mě Vladimír, když viděl moje snažení. — Dívat se fyzickýma očima nemá smysl!
        Snažila jsem se dělat všechno přesně tak, jak instruoval Vladimír. Ale naplno se tomu cvičení věnovat, mi stále ještě bránila emocionální sevřenost v přítomnosti Vladimíra a chladno, které jsem pocítila, když jsem se vzdálila od ohně. A také… pocit zvláštnosti toho, co se děje… z pozice mé mysli, zvyklé všechno analyzovat a o všem pochybovat.
        V tom ostatním jsem byla připravena skákat radostí: tohle je — přítomnost! — konečně! Jsem tady! A to, o čem jsem snila, se děje!
        Nechali mě, abych si dále samostatně osvojovala cvičení.
        Každý z ostatních členů skupiny měl svůj vlastní seznam úkolů na dnešní den. A, jak jsem pochopila, sestavovali si ho pokaždé.
        Po více než patnácti minutách Vladimír, když šel kolem, poznamenal:
        — Pokud budeš unavená nebo ti bude zima, přijď k ohni.
        Takové otázky jsem si nepokládala. Ale když jsem se zamyslela a přihlédla ke svým pocitům, rozhodla jsem se, že přece jen bude dobré jít k ohni, kde se už shromáždili všichni ostatní a chystali se nalévat čaj z termosek.
        … V minulosti jsem se intenzívně zabývala lehkou atletikou. Tam se stav únavy chápal jako «plná polní», kdy je «jazyk na vestě» a «nohy se podlamují».
         Ale Vladimír vysvětlil, že v duchovní práci k takovému stavu docházet nesmí, v paměti si musíme zafixovat optimální nejintenzívnější meditativní stavy — jako protiváhu ke «slabým a nepovedeným».
        Takže jsem stála a dohlížela na oheň. Tělo se příjemně zahřívalo.
        — Obraz plamene táboráku můžeme umístit do svojí anáhaty, — znovu promluvil Vladimír. — A poté ho můžeme dát pod tělo, «rozfoukat», přeměnit ho v ohromný táborák, a takovým způsobem «prožehnout» tělo, očišťovat ho vcelku od všech hrubých energetických vměstků.
        Vyzkoušela jsem to. Obraz velkého hořícího táboráku se mi dařil výborně.

>>>

Návštěva 1

Teď se soustřeď na vlastní zdokonalování!

        Pak jsme diskutovali u táboráku. V průběhu těchto rozhovorů se vyčlenilo jedno téma, ke kterému jsme se potom nejednou vraceli. Byla to medicína. Už kdysi dávno jsem se nakazila plísní nehtů — a ta nemoc jako by ke mně «přirostla» spolu s dalšími. Léčila jsem se, podle rad lékařů-mykologů, známým a reklamami široce vychvalovaným preparátem. Ale žádný úspěch jsem v tom nepozorovala. A teď, když mi doporučili, abych si vyzkoušela obuv kohosi z přítomných: prý, nebylo by pro tebe lepší, abys nosila právě takovou? — musela jsem tento návrh s díky odmítnout a přiznat se k této velice nakažlivé nemoci. Přitom jsem jmenovala ten lék, kterým jsem se tak beznadějně pokoušela léčit.
        Ale Vladimír a Larisa současně vykřikli:
        — Ale tenhle preparát je úplně neúčinný!
        Vladimír dodal:
        — Spousta lidí má stejnou plíseň jako ty. I oni se léčí tím samým preparátem — třeba celá desetiletí svého života, až do oddělení od těla! Proč se to děje? Proto, že na lživé reklamě léčiv bývají velmi zainteresováni jejich výrobci — lídři některých farmaceutických firem. A to se vůbec netýká jen uvedeného preparátu. Takové pseudoléčivé prostředky se mohou objevovat i v informační zdravotnické literatuře, v učebnicích. Je nutné, aby každý lékař hledal sám osobně optimální a jednoduše účinné způsoby léčení svých pacientů. V tomhle se dají lékaři rozdělit na nadšence, kteří se přehrabují v literatuře a na internetu, vyhledávají novinky, trvale sledují průběh léčení svých pacientů a vyhledávají stále nové způsoby léčení, — a ty, které lenost fackuje, kteří se o opravdové štěstí pacientů vůbec nestarají, ale přijímají pacienty jen kvůli tomu, aby dostali zaplaceno a «aby to spokojeně doklepali do penze»…
        Larisa, která v minulosti prodělala stejné onemocnění nehtů, kterým jsem trpěla já, měla štěstí na lékaře: stanovil jí léčení Ekzoderidem ve spojení s Dimexidem na podkladě změkčování speciální odlupovací mastí s následným opilováním zasažených tkání pilníkem na nehty nebo dokonce jednoduše břitvou. Nemoc přešla bez následků. (Právě tak jsem se jí následně zbavila i já, když jsem dodržovala tyto rady).
        Vladimír pokračoval v tomto tématu a vyjmenovával další často používané, dokonce je možno říci, tradiční, ale naprosto neúčinné léky. Bylo zajímavé diskutovat s ním na toto téma. Jeho matka byla lékařkou, i on sám se stal biologem a pracoval desítky let svého života v různých oblastech medicíny, dokonce v takových jako je neurofyziologie, porodnictví a další. Když ještě studoval na univerzitě na biologa-ekologa, učil se anatomii, fyziologii, histologii, cytologii, biochemii… Později obhájil dizertaci s medicínskou tématikou. Osvojoval si dokonce i chirurgii, přednášel fyziologii na lékařské fakultě Univerzity, učil studenty-mediky a lékaře techniku psychické autoregulace, jejíž metodiku sám vypracoval a nejednou publikoval v různých modifikacích…
        Konkrétně mi utkvěly v paměti následující zdravotnická potvrzení a rady:
        Jednou z vážných příčin vysokého krevního tlaku je nadměrná spotřeba kuchyňské soli. Bez odstranění uvedeného faktoru není možné se hypertenze zbavit.
         Častou příčinou zánětu kloubů bývá revmatizmus. Proti jeho mikrobiálním původcům dobře působí Streptocid.
        Cukrovku je vhodné začínat léčit pročištěním čakry manipúry.
        Kašel, kromě infekčních příčin, může být výsledkem biovampýrizmu ze strany někoho z lidí blízkých pacientovi, kteří od něho chtějí lásku a pozornost k sobě.
        Kašel také může vzniknout, pokud je vdechnut vlas (například při smíchu) — a tento vlas se přilepí ke stěně dýchacích cest.
        Při sexuálním biovampýrizmu může být napadena čakra svádhisthána, což se může stát příčinou zánětu vaječníků.
        Důvodem častých průjmů u dospělých může být špatné trávení mléčných výrobků. Zdaleka ne všem dospělým lidem se v trávicím systému vytvářejí fermenty, které jsou nezbytné pro úplné zpracování mléčných složek. Tyto fermenty se vytvářejí u dětí. Ale v dospělosti jejich produkce ustává, s výjimkou těch případů, kdy se mléko stane trvalou složkou výživy bez větších přestávek.
        Nad rakovinovými nádory je možné zvítězit čištěním čaker, meridiánů a také — «mrožováním». (Vladimír vyprávěl, jak se u něho učilo psychické autoregulaci v rámcích rádžajógy několik už neoperabilních nemocných rakovinou. U nich všech došlo k viditelnému zlepšení zdraví, včetně vymizení bolestí. Přičemž uzdravení bylo trvalé: po letech je potkával v lese, když sbírali houby nebo pokračovali v trénování meditačního běhu a «mrožování».)
        Při angíně obvykle výborně pomáhá kloktání roztokem hypermanganu. A má význam ho mít doma vždy připravený naředěný, abychom ho nemuseli rozpouštět, až někdy onemocníme. Druhý výborný způsob je tabletka Levomycetinu na kořen jazyka na noc. Vyléčí angíny virového původu, protože výborně očišťuje energetiku postižené oblasti. (Ale protože také zesiluje střevní peristaltiku, není vhodné ho používat například před delší cestou).
        Příčinou častých bolestí hlavy bývá znečištění čaker hlavy energiemi těch živočichů, jejichž těla jsme použili k jídlu.
        Dalším následkem «zabíjené» výživy je zúžení průsvitů drobných cévek mozku tím, že se na jejich stěnách ukládají soli kyseliny močové. Je to jeden z projevů dny. Dna vyvolává nejen bolesti hlavy, ale i poruchy paměti a intelektuálních funkcí celkově.
        Ještě existuje jedna kategorie bolestí hlavy — jsou to migrény; při nich bolí nejčastěji právě polovina hlavy. Příčinu je třeba vidět především v zánětu v oblasti kořenů zubů. Takové zuby je třeba léčit nebo vytrhnout.
        «Zabíjená» strava je také příčinou onemocnění orgánů trávicí soustavy. Mechanizmus vzniku spočívá v součtu etických a bioenergetických faktorů.
        Při ostruhách na patě, bolestech okostice, šlach a svalů pomáhá lokální aplikace Dimexidu. (Ale po silném používání Dimexidu se může objevit nepříjemný zápach z úst).
        Na zánět močového měchýře obvykle úplně stačí Furadonin.
        Na trichomoniázu — Tinidazol (ale ne Trichopol, který nikdy nepřinese úplné vyléčení). (Tinidazol se může také úspěšně používat proti střevním infekcím).
        Při problémech se štítnou žlázou je třeba, především, čistit čakru višuddhu.
        Při hemoroidech — promazávat mastí obsahující propolis. Propolis je výborný prostředek, urychluje hojení. (Ale v letním období je nutné s ním zacházet obezřele: zajímají se o něj včely).
        Není dobré se při rýmě příliš nadchnout pro vazokonstrikční kapky, obsahující adrenalin. Vzniká na ně «návyk»: nosní sliznice pak «vyžaduje» stále nové dávky adrenalinu, bez něho zůstává ve zduřelém stavu, vzniká chronická rýma, vyvolaná léčením. (Pokud už vznikla, je možné nad ní zvítězit pobytem při vysokých teplotách: letní horko, návštěvy saun).
        Při bolestech ve svalech po velkém přetížení výborně pomáhá vtírání masti Butadionu nebo krému Sabelniku. (Prvně jmenovaný přináší rychlejší efekt).
        A Indovazin pomáhá při otocích kloubů (následkem pohmoždění nebo otlačení obuví). Zvlášť to bývá aktuální v době dlouhé chůze v lesích a dalších přírodních krajinách; vždyť otoky, kolem poškozených klubů nohou můžou — kvůli jejich silné bolestivosti — znemožnit další chůzi. V takových případech můžeme nanést mast Indovazin na postižené místo a — při zvednuté noze — navrch přes něj omotat nepříliš utažený proužek náplasti. Náplast nedovolí, aby se otok zvětšoval.
        Pokud máme bradavice, je žádoucí se co nejdříve zbavit: vždyť se v nich rozmnožují viry, které mohou vyvolat mnohem vážnější problémy, včetně onkologických.
        — Tak jak? Stačí to pro tuhle chvíli? — zeptal se Vladimír. — Potom ještě můžeme v tématu pokračovat.
        —Ještě mě už odedávna velice zajímá možnost používání léčivých rostlin.
        — Výborně! Ale kolik rostlin je skutečně léčivých z těch, které se tak nazývají; jen velice málo. Ostatní se používají je «z tradice»,skutečně; jsou úplně neúčinné, pokud dokonce neškodí. Jako opravdu účinné teď mohu připomenout tyhle:
        Šalvěj — jako protizánětlivý prostředek při problémech žaludku a střev.
        Kalgan (Alpinia officinarum) — odvar z něho je vynikající při léčení zánětů v trávicím systému, hlavně ve střevech. Obvykle ho doporučují sbírat tak, že se na podzim vykopávají oddenky. Při tom tyto překrásné mnohaleté rostliny přirozeně hynou. Ale nadzemní část kalganu není pro léčbu méně účinná. Proto je dobré ho sklízet na podzim, když už rostliny daly zemi svoje semena. Sklízeli jsme kalgan právě tak — dokonce když už ležel sníh, po velkých podzimních deštích. Nasušený na zimu účinkuje výborně, pokud z něj pijete čaj.
        Ještě je možné jmenovat ženšen a eleuterokok — jako gonadotropní léčivé rostliny, zvyšující také všeobecný tonus mnoha systémů organizmu, práceschopnost a odolnost k nemocem.
        Naopak, jako zdravotně neúčinné teď musím připomenout listí eukalyptu, vlaštovičník, devětsil, třezalku a všechny druhy heřmánků. I když se jimi, podle tradice, lidé pokoušejí léčit.
        — A teď se podívej na samotného Chuanita, — řekl najednou klidně Vladimír a ukazoval nahoru. — Tady nahoře, trochu výš, nežli vrcholky velkých borovic, je Jeho Tvář.
        Vladimír se usmíval a díval se na mě.
        — Můžeš Ho obejmout — rukama duchovního srdce.
        Vyplula jsem z anáhaty dozadu, srovnala jsem se jako duchovní srdce a začala hledat rukama vědomí — abych mohla obejmout — Svatého Ducha Chuanita, kterého tak snadno viděl Vladimír. Pokoušela jsem se v sobě vyvolat všechny ty emoce lásky, které jsem zažívala, když jsem se ve svém předchozím každodenním životě obracela — k Bohu. Ale poněvadž jsem si Ho nikdy dříve nepředstavovala na nějakém konkrétním místě, a dokonce ještě jako indiánského náčelníka, a ještě k tomu ani neovládala jasnovidnost, byla pro mě uvedená situace velice složitá.
        — Chuanito říká, že je připraven tě přijmout za učednici a udělat z tebe opravdového Duchovního Vojína… — Ale musíš po tom sama velice zatoužit.
        Zalila mě vlna štěstí! Už si ani nevzpomínám, jestli jsem na to něco odpověděla nebo jednoduše jen kývla na potvrzení, protože nebylo v mých silách vyjádřit své emoce: «Mám teď vlastního Učitele — Svatého Ducha Chuanita! Jak je možné pochybovat o tom, jestli chci! Rozumí se, že chci! Mladý indiánský Náčelník je mým Učitelem!» Nadšením se mi zastavily všechny myšlenky!
        — Chuanito říká, že ve tvém kraji v současnosti nejsou lidé, kteří jsou schopni pochopit opravdové nejvyšší znalosti o Bohu. Teď se musíš soustřeďovat na vlastní zdokonalování. Ještě podtrhuje, že je pro tebe důležitý častý pobyt v přírodě, na místech síly.
        — Je třeba zorganizovat skupinu, se kterou budeš moci chodit po lesích, — pokračoval. Ale abys ji mohla vytvořit, musíš o sobě informovat. Že jsi připravená pomoci druhým lidem svými znalostmi a dalšími dovednostmi. Ale při tom musíš být mezně ostražitá před těmi, kteří nejsou schopni tyto znalosti pochopit.
        Jelikož bylo uvedené téma obsáhlé, rozhodla jsem se ho promyslet později. Přece jsem teď, kdy mě úplně ovládly emoce štěstí, nemohla řešit tak vážné otázky: vždyť jsem se právě stala žačkou Svatého Ducha — indiánského Náčelníka Chuanita!
        … Vladimír mě odvedl od táboráku a zadal mi, abych pracovala s psychofyzickými cvičeními, uvedenými v jeho 'Ekopsychologii'.
        Konkrétně jsem měla poprosit o pomoc Svatého Ducha a přitom zvedat ruce nahoru, a splynout tam s Ním, — a poté pociťovat, při spouštění rukou do stran, jak Božské Světlo svrchu prolévá a promývá celé moje tělo. A potom toto Světlo vylévat z anáhaty a dávat ho všemu okolnímu.
        Taková cvičení jsem už prováděla doma. Ale nové bylo to, že teď Svatý Duch, který mi pomáhal, byl právě Chuanito, a že se všechno dělo v přírodě a ještě k tomu na Jeho místě síly. Hned byl cítit rozdíl v rozměrech. A pocity se staly mnohem zřetelnějšími.
        Ale také rychle nastoupila únava. Znovu mi začala být zima a vrátila jsem se k ohni.
        Po odpočinku Vladimír doporučil všechno opakovat.
        Když jsem procházela po cestičce, na které jsem už trénovala, potkala jsem Aňu, která šla proti mně s otýpkou chrastí. S veselým úsměvem, jako vždy, mi ukazovala, že tam vedle, na nevelké mýtince, zalité slunečním světlem, je teď možné Chuanita vnímat ještě lépe.
        Vypravila jsem se tedy na ukázané místo. Zjistila jsem, že tam zvlášť intenzívně hřeje sluníčko, dokonce mi zahřívalo i prsty nohou skrz gumové holínky. S potěšením jsem začala opakovat cvičení, dávala jsem důraz na Splynutí s Chuanitem.
        Kousek nad mojí hlavou jsem uviděla velkou ohnivou kouli: možná, že to tak svítilo slunce, ale možná, že jsem skutečně cosi viděla — ještě jsem to přesně nechápala. Pokoušela jsem se pocítit ty emoce, které jsem prožívala, když jsem objímala lidi, kteří mi byli drazí, i ty, o kterých jsem vždycky jen snila, ale zažít se mi to nepodařilo… A vtom se mým tělem rozlilo vášnivé teplo a pronikavá radost naplnila celou moji bytost!… Emoce mě natolik přeplňovaly, že se zdálo, že se do mě nevejdou a přelijí se přes okraj! Oči se mi naplnily slzami — které na slunci hned usychaly… Ano, to byl On — Bůh — v konkrétním Projevu ve formě Božského Svatého Ducha jménem Chuanito!
        Ale ukázalo se, že udržet takový stav nezměněný není právě snadné. Udělala jsem tedy pauzu, znovu nadechla plnou hrudí vzduch a… — objala jsem Chuanita. Potom — ještě a ještě…
        Nevím, kolik uběhlo času, ale v určitém okamžiku jsem zpozorovala přicházejícího Vladimíra. Usmíval se.
        — Řekla jsi už sama Chuanitovi, že Ho miluješ?
        A já jsem rázem odhalila, že jsem ve skutečnosti nepronesla ani slovo. Ukázalo se, že když začnu formulovat svoje emoce do slov, nedokážu je, kdoví proč, uspořádat, — a následně se zadrhnu a zmlknu úplně. Ale teď už bylo nezbytně nutné, abych se mluvit naučila — mluvit o lásce!
        — Podívej, tady se teď shromáždili Žáci Chuanita, kteří dosáhli Dokonalosti, — pokračoval Vladimír. — Oni chtějí také pomáhat — a udělat z tebe opravdového Vojína Ducha!
        Jak se mi v tomto okamžiku chtělo Je vidět a slyšet! A právě to prohlubovalo moji touhu rychleji se učit a směřovat k Jejich Dokonalosti!
        Ale prozatím jsem se mohla jen radovat, vzdychat a vyznávat lásku!

>>>