Blahoslaveny překážky, protože jimi rosteme!*
Takhle konkrétně mi Bůh poukazoval na vážné nedostatky, které bránily mému dalšímu vzestupu.
Vždyť právě po té Vladimírově přednášce, která jim byla věnovaná, a zdálo by se, že vůbec ne mně osobně, jsem najednou pochopila, že to právě já jsem taková: jízlivá uvnitř sama sebe, v mých vnitřních stavech, v emocích!… A ještě jsem se přitom naivně domnívala, že o «mém vnitřním světě» nikdo neví!…
Ale… Bůh mně osobně začal ukazovat scény z mého života, kde se to projevovalo…
Zřetelně jsem pocítila, že pokud se přímo teď s tím nevypořádám, — pak nemůžu postupovat dále! Nepustí mě!
Vzpomínám si, že jsem se tehdy zabořila do polštáře a přikryla se přikrývkou, a přitom poslouchala, co mi říká Bůh, přičemž to vůbec nebyla vlídná slova. A v prsou mi všechno hořelo, jako by to bylo bolavé na zcela materiální úrovni…
… Jednou z chyb duchovních učedníků je, že se domnívají, že je Bůh bude stále jenom hladit po hlavičce a utěšovat: to prý, jen lidé kritizují jeden druhého, ale Bůh přece — ten je jenom Láska! Ale není to tak! Bůh, aby smyl duševní neřesti z kohokoliv z nás, musí někdy dělat velice bolestivé operace. Ale když je «pacient» s touto bolestí srozuměn… — pak je možné zvítězit!
… Tehdy se se mnou ze všech Svatých Duchů nejvíc kontaktoval Emil. Když jsem začínala znovu vcházet do stavu sebepranýřování, hned v tom okamžiku tomu udělal přítrž.
… A nakonec jsem se jednou ráno probudila a pocítila se jako nový člověk — lehká, veselá, připravená na nové snažení! Duše ze sebe setřásla momentální porci nepotřebné zátěže a začalo jí být lehce! Přede mnou byly otevřené dveře, do kterých mi konečně bylo dovoleno vejít!
Pochopila jsem, že jsem udělala krok: ze stavu Guru Nanaka — daleko dopředu! A přede mnou byly dokořán otevřené Dveře Svobody!
* * *
Potom jsem pokračovala v probírání tohoto tématu s Aňou — když jsme zůstaly samy dvě. Podělila se se mnou o tyto myšlenky:— Pravý duchovní Mistr projevuje o své učedníky Božskou Péči. Jestliže u nich vidí neřesti a nedodělky, pak — v potřebný moment a ze stavu Splynutí s Bohem — jim maximálně ohleduplně tyto nedostatky ukazuje.
Přičemž jeho slova někdy mohou být tvrdá, zdrcující, aby samotného učedníka šokovala tou neřestí, které si v sobě do té doby nevšiml.
Při tom se stává, že u takových rozborů jsou svědci. A může je to vyprovokovat k emocím odsuzování «hříšníka» a k samolibosti: já jsem přece lepší, nežli on!
Ale z mého pohledu, pokud pozorujeme něčí chyby, je optimální použít princip «zrcadla». A právě, pokud se v mé přítomnosti mluví o něčím nedostatku, zvláště když ho živě objasňuje Mistr, — pak můžu pozorným způsobem prověřit: nejsou podobné nedodělky i ve mně?
A nikdy bychom neměli někomu pomáhat «zvysoka», z pozice vlastní «dokonalosti» ve vztahu k «padlému». Tohle přece vede k samolibosti a k nadřazenosti! O tom, jak ošklivě to vypadá z druhé strany, snad ani mluvit nemusím!
Bůh mi jednou řekl tato slova:
«Neměli byste se zahalovat Boží Péčí jen vy sami, ale naučit se Boží Péči sami projevovat ve vztahu ke všem bytostem!
Jsou situace, kdy není správné dávat druhému to, co on nebo ona chce získat. Není radno uspokojovat všechna lidská chtění, ale jenom ty, které vedou k pokroku té duše a dalších duší. Někdy přináší blaho odmítnutí přání splnit.
Například, pokud dítě chce jíst jenom sladké, pak, jestliže mu dovolíme, co si přeje, budeme přispívat k tomu, že onemocní.
A k dospělým — právě pro jejich blaho, pokud se na situaci díváme z pozice Boha, je někdy nezbytné projevit Božskou Přísnost.
Vtělený Mistr projevuje přísnost, když je nutné pomoci žákovi, ulpívajícímu na neřesti, aby uviděl vlastní nedostatky. A vy se také musíte učit tomu, abyste stále kontrolovali svůj pevný svazek s Bohem, protože právě takové skutky nebo slova bez hlubšího základu Božské Lásky, se stávají ošklivými a vedou k odpudivému, protikladnému výsledku.
Jestliže budeme kopírovat chování Mistra bez vlastního sjednocení s Bohem, pak vznikne ubohý obraz "samolibého mravokárce", veřejně vyhlašujícího "pravidla" ze svého maličkého "nižšího já".
Abychom se této chybě vyhnuli — prokazuje nám nenahraditelnou pomoc pokorná moudrost. Vždyť pokorně o sobě smýšlející — neuráží druhého přezíravým mravním poučováním, ale nabízí pomoc s maximální ohleduplností a láskou.
A — kontrolujme sami sebe: přemýšlím vždy o druhém s láskou a starostlivostí bez emocí odsuzování? Pomáhám vždy tak, jak je to právě objektivně nutné?
Určitě při tom každý může najít v sobě to, co je třeba dodělat, aby myšlenky a emoce byly čisté!
Ale když se učíte Božské Starostlivosti, buďte něžní a laskaví, přesní a důslední, — abyste zbytečně nikoho nezranili ani slovem, ani činem, abyste prokázali duším tu pomoc, kterou jim chce vašim prostřednictvím prokázat Bůh!»
… A to je to, co mi říkal Apoštol Ondřej v jedné z našich besed:
— Pokoř svou mysl před Vůlí Boha! Nedělej to, co se ti chce, ale to, co si přeje Bůh!
… A co potřebujeme, aby se to skutečně podařilo? Co potřebujeme, aby ozvěny našich vlastních myšlenek a přání nezacláněly pochopení toho, co si doopravdy přeje Bůh?
«Nižší já» se kroutí, pokouší se všemi možnými úskoky «ubránit samo sebe», «dokázat svoji správnost». Je to boj «nižšího já» za «svůj život»: vždyť kompletní realizace Vyššího Já vede ke smrti «já nižšího»!
Božským Já musíme nahradit myslící část sebe-duše. Ale to rychle udělat nejde.
Pro začátek se musíme naučit přesně odlišovat Já Boha — a «intriky mysli» a «nižšího já».
Musíme naučit ve významných situacích vždy slyšet Boha a podřizovat se Mu. Ale přitom bychom měli chápat to, že pokud člověk příliš silně chce nějakou určitou odpověď nebo si je nadmíru jistý neomylností vlastního názoru, Bůh začne žertovat, «přitakávat»: například, odpovídat «ano» na pokládané otázky. A pak se budou dít «Boží žerty», jak je nazývá Vladimír, — aby každý mohl následky vyplněných vlastních chtění ocenit už podle vlastní zkušenosti.
Umění «neutralizovat» osobní přání a umožnit triumfovat Božské Vůli, a přitom tak postupovat stále, — k tomu se dospívá s přibývající zkušeností pozorného života duše ve vzájemných vztazích s Bohem.
* Citát z knihy: ‘Живая этика. АУМ’. (Составитель М.Ю.Ключнико¬ва). «Республика», М., 1992.
>>>
Žádné komentáře:
Okomentovat