Návštěva 1

Tady můžeš vejít přímo do Ježíše!

        Dnes jdeme na místo síly Manuela!
        Už jsem se normálně obešla bez brýlí, a z duchovního srdce, už přivyklého na velice rozšířené stavy, jsem snadno natahovala dlaně — abych mohla hladit vrcholky stromů, ptáčky… Ranní slunce zalévalo svým něžným svitem celé prostranství — a já jsem si znovu umístila právě takové, ale maličké sluníčko k sobě do anáhaty a svítila jím na celé okolí.
        … Radost setkání v lokálce, cesta, pěšinka v lese — a jsme na místě síly Manuela.
        Bylo ještě zcela časné, lehce mlhavé ráno. Větvičky mladých smrčků byly celé mokré rosou.
        Umyli jsme si ruce sněhem a posilnili se.
        … Když se všichni rozešli plnit svoje individuální úkoly, vzal mě Vladimír s sebou. Postavil se obličejem směrem k moři a začal vysvětlovat:
        — Tohle je zajímavé a velice významné místo síly v mezích ohromného Mahádublu Manuela. Je předurčeno pro práci s orbitami: mikrokosmickou, makroskosmickou a střední. Začneme se střední, to znamená, s orbitou podle kokonu. Pocítíme hranice svého kokonu a budeme kolem něho otáčet energii, přitom budeme zlehka pohybovat tělem. Přičemž právě na tomto pracovním prostranství Manuela toto otáčení probíhá jakoby samo od sebe, bez našeho vlastního úsilí. Manuel tu prostě pomáhá vtěleným učedníkům osvojit si toto velice důležité cvičení.
        Vladimír ukázal, jak je to třeba dělat při pohybu dopředu.
        — Ale při pohybu těla na opačnou stranu — se směr obíhání energie jakoby sám mění na opačný. Takové je tu zajímavé a neobyčejné místo síly!
        Pokoušela jsem se pocítit svůj kokon. Ale těžko se mi to dařilo. Ve své přípravě k příjezdu jsem o práci s kokonem ani nezavadila a všechno, co jsem si o tom pamatovala, bylo, že jsou to nějaké koule kolem těla se svítícími body, což popsal Carlos Castaneda. A nezajímala jsem se o to z toho důvodu, že jsem nepředpokládala, že to v téhle etapě už budu potřebovat.
        Přešla jsem několikrát sem a tam, ale žádné zvláštní změny jsem nepocítila, poněvadž jsem si nedokázala dokonce ani představit: jaký by ten kokon mohl být a kde je.
        Naproti mně šla Larisa, právě opakovala to samé cvičení, které bylo uloženo mně. Požádala jsem ji o pomoc. Ale nakonec… jsem se stejně musela přiznat Vladimírovi, že mi to nejde.
        On na to řekl: «Necháme zatím kokony být», — a pustil se do vysvětlování principu obíhání energií po mikrokosmické orbitě. Když vysvětlil její trajektorii podle těla, znovu mě vyslal na cestičku, abych pracovala podle tohoto principu.
        Teď jsem skutečně pocítila otáčení, které mi v této etapě čímsi připomínalo pohyb pásu traktoru.
        Když jsem nějakou chvíli pracovala s orbitou, rozhodla jsem se, že se přece jen vrátím ke kokonu. Kdoví proč mi vycházel kulatý jako koule. A ještě k tomu — průzračný. Zeptala jsem se na to Vladimíra. Odpověděl, že pročištěný kokon skutečně musí být viditelný úplně průzračný.
        — Co se týče Carlose Castanedy, — dodal Vladimír, — vždyť on ve skutečnosti nedokázal otevřít svoje duchovní srdce. Jeho psychogenetický věk mu znesnadňoval provést tuto přeměnu sama sebe. Proto velkou spoustu toho, co dělali jeho indiánští přátelé, jednoduše nechápal, a proto to popisoval neadekvátně.
        Vladimír najednou přerušil svoje vysvětlování a klidně řekl:
        — Ježíš přišel. Můžeš se s Ním pozdravit! — Vladimír se usmíval. — Tohle je On! — a ukázal na prostranství před námi. — Můžeš vejít přímo do Něho, pocítit Ho, uslyšet, co On říká…
        Uviděl můj zmatek.
        — Slyšet Boha můžeme nejlépe, když přebýváme v meditaci: «Je jenom On, a já nejsem». Právě a jedině tehdy budou zřetelně pochopitelné všechny Jeho myšlenky.
        Udělala jsem krok dopředu.
        Intenzívní sílu vzniklých pocitů nebylo možné s ničím srovnat! Zdálo se, že nezůstalo nic, co by nebylo zaplněno Ježíšem! Po těle mi přecházely vlny Jeho Blaženosti! Ve vteřinách — přede mnou proběhl celý můj život, a já jsem pocítila, že moje kontrola nad vlastními emocemi byla stržena jako suchá větvička v silném poryvu větru… A já jsem se rozplakala…
         … Zdá se mi, že jsem Milujícího Ježíše znala vždycky. Ze svého raného dětství si vzpomínám na zahraniční animované seriály, vytvořené na téma Nového Zákona, které «dávali» po ránu v televizi téměř po celý rok, — a já jsem se na ně vždy dívala s potěšením.
        … Nebo když mi bylo pět nebo šest let, vedla mě babička za ruku a já jsem ji prosila, aby mě naučila modlitbu. Už tohle bylo podivné, protože moji rodiče, vychovaní v duchu ateizmu, se mnou o Bohu nikdy nemluvili. Dokonce i babička začala chodit do kostela až v posledních letech svého života. Ale já jsem věděla, že o modlitbu můžu poprosit právě ji. A to nebyl nějaký plán, který bych dříve vymyslela, k tomu došlo spontánně.
        A babička začala: «Otče náš, jenž jsi na Nebesích,…», — a já po ní opakovala. Tak jsem se to naučila.
        … A jednou jsem ztratila střevíček svojí oblíbené panenky a byla jsem tou událostí hrozně roztrpčena. Už jsem se bála, že jsem ho ztratila někde ve stohu sena, a to by znamenalo, že už ho najít nemůžu. A vzpomínám si, že jsem v té chvíli přistoupila k oknu, do kterého se opíralo sluneční světlo, klekla jsem si na kolena a začala odříkávat tu modlitbu a prosit Boha, aby mi pomohl najít střevíček. Prosila jsem velice opravdově, i když mě to nikdy nikdo neučil. Potom jsem vstala a chystala se ustlat postel, zvedám konec přikrývky ze země a… ó ta radost! Střevíček!
        Chytila jsem ho, přitiskla k hrudi a utíkala vyprávět babičce o zázraku. Babička zareagovala zdrženlivě, a rodiče — ty to vůbec nezajímalo. Naprosto mě nerozladilo, že nikdo nesdílí moji radost v takové míře jako já, a spokojená jsem se vrátila ke svým záležitostem.
        … Ale měla jsem i vzpomínky z dospělejšího věku. Jednou, naprosto sklíčená nezdary na univerzitě, rozumovým přetížením a nádavkem i těžkým konfliktem s maminkou, jsem unikla hluboko «do sebe», ukryla jsem se před světem jako želva do krunýře, a zoufale jsem se modlila k Bohu, aby mi přišel na pomoc. Pociťování nespravedlnosti (podle mých měřítek) toho, co se dělo, mě udržovalo v nepřetržitém stesku. Plakala jsem do polštáře a volala Ježíše… A On — přišel! Tehdy jsem to nechápala ve vší úplnosti, jako teď, ale tehdy On skutečně přišel, protože jsem se hned uklidnila. Představovala jsem si, že to On utírá moje slzy. A představovala jsem si Ho, jak sedí na mé posteli a drží mě za ruku. Tak jsem usínala…
        … A teď, tady — je nová etapa mého života, výsledek mého vášnivého hledání a volání! Slova mohou popsat jenom nepatrnou část toho, co jsem prožila během těch minut, kdy jsem stála v Něm — a děkovala Mu, děkovala a děkovala!…
        Vladimír odešel, schválně mě s Ním nechal o samotě. Potoky slzí mi tiše tekly z očí. A tak jsem se ani nedokázala uklidnit, abych se mohla zaposlouchat do toho, co mi On chtěl říci…
        
        Musela jsem z toho místa odejít: nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, jak pláču. Následně jsem si otřela slzy a posadila jsem svoje tělo pod strom — k odpočinku. Vtom přišel Vladimír. Zamyšleně se díval trochu stranou, buďto poslouchal, nebo formuloval svoje myšlenky:
        — Poněvadž jsi to sama neuslyšela, předám ti, co ti říká Ježíš.
        Strnula jsem.
        — Je nepřípustné ignorovat to, co teď dostáváš! Pokud se to stane, pak to bude ohromná špatná skvrna na tvojí karmě…
        Vladimír pokračoval:
        — Ježíš s Manuelem se objali… Říkají, že se teď musíš upevnit na dosaženém stupni.
        Jak je to možné? To opravdu vyvolávám pochybnosti? Opravdu On předpokládá, že jsem schopná toho — zachovat se ke všemu tomu, co se přihodilo, jako ke hře, neseriózně? Je možné, že jsem v předešlých životech natropila něco, kvůli čemu mi Bůh nevěří? Nebo je takový osud každé lidské duše: dokazovat svoji oddanost mnohokrát?
        Nepochopitelné pro mě zůstávalo to, že lidé, kteří se tak blízko přiblížili k Bohu, jako například Olga, jsou najednou schopni se nechat unést něčím pomíjivým a odvrátit se… Potom je už skutečně možné pochybovat o všech…
        Zato pozitivní stránkou tohoto upozornění bylo to, že se mi dočista přestalo chtít plakat.
        Ještě jsem si nestačila zapsat slova, vyřčená Ježíšem, když Vladimír dodal:
        — Je tady Kajr. Říká, že «splynutí s kočkami» musí být nahrazeno Splynutím s Bohem přímo teď!
        Už jsem cítila, že začínám upadat do stavu prostrace: «Kajr?! Kočky? Teď? Jak teď?! Jak to — přímo teď?!». Snažila jsem se, ale vzhledem k chaosu emocí a myšlenek, mě, jak jsem viděla, nic rozumného nenapadlo.
        Vladimír se usmíval. Dokonce se mi zdálo, že to všechno bylo řečeno naschvál, abych se nevyčerpávala. Ale pokud se Oni dokonce usmívali té situaci a mojí reakci — pak mně samotné do smíchu nebylo.
        … Potichoučku začínali přicházet ostatní. Vladimír jim také říkal o tom, že je tu Ježíš, Manuel a Kajr.
        V žádném z nich jsem nepostřehla ani kapku toho prožívání, které jsem zažívala sama. Naopak, jejich stav bych nazvala blaženým: mír, klid ve tvářích a laskavý úsměv. A ještě jsem měla pocit, že oni jsou tu přítomni jenom jakousi svojí malou částečkou. I když tady také všechno vidí, slyší a chápou, ale velká část každého z nich je kdesi daleko v transcendentnu…

Žádné komentáře:

Okomentovat