Návštěva 1

Jde ti to výborně!

        V noci jsem spala velice neklidně: zdály se mi všelijaké hlouposti. A po ránu mě bolela hlava a krk.
        Tohle se mi v posledních letech často stávalo. Během té doby jsem dokonce vyměnila několik polštářů. Také jsem se snažila provádět pravidelná gymnastická cvičení pro krk a ramena. Ale žádný efekt to nepřineslo.  A navíc vzrůstal pocit «přeplnění hlavy smetím», kterého jsem se nijak nemohla zbavit…
        Daly jsme si sprchu, posnídaly jsme, a teple se oblékly: bylo ještě velmi časné jaro.
        Protože jsem znala svoji zvýšenou citlivost na chlad, navlékla jsem na svoje tělo několik svetrů. A navrch — ještě bundu. Na nohy — gumové holínky. Aňa mi vysvětlila, že v lese musí být nohavice natažené přes holínky: aby jehličí ze stromů, všelijaké lesní smetí nebo nějaká havěť, jako jsou klíšťata, nemohly napadat do holínek.
        Takže jsme časně zrána — v něžném svitu ranního sluníčka a v hluku občasných aut — šly dosud klidnými městskými ulicemi na nádraží.
        — Pokud jsi v takovéhle situaci, že někam jdeš, — říkala mi Aňa, klidně a zřetelně přitom pronášela jednotlivá slova, — můžeš trénovat. Například se můžeš přemísťovat vědomím po všech čakrách nahoru a dolů, pročišťovat je a «rozšiřovat». Potom můžeš umístit obraz laskavého sluníčka do anáhaty — a dívat se jím odtamtud — na všechny strany.
        Začala jsem trénovat.  A najednou její připomínka vyvolala můj opravdový údiv:
         — Jde ti to výborně! — řekla.
        Překvapením jsem se zastavila. Vždyť «mi jde výborně», jak se Aňa vyjádřila, to, co jsem… přece vždycky uměla! Nikdy pro mě nebylo složité soustřeďovat se úmyslně v jakékoliv části těla, vizualizovat obrazy, dívat se z hrudního koše na okolní svět! Po tom, co jsem se seznámila s Vladimírovými knihami, mi dělalo velké potěšení provádět pránájámy s obrazy sudů: to bylo jedno z velmi efektivních pročišťovacích cvičení! (Vždyť jsem si do příjezdu k Vladimírovi musela osvojit celou rádžajógu. Ale pořád se mi zdálo, že moje výsledky jen stěží odpovídají nezbytné úrovni.)
        … Když jsme vešly na most přes řeku, Aňa navrhla následující meditaci:
        — Bereme na jednu dlaň ruky vědomí řeku, protáhneme ruku hluboko pod pískem na dně. A druhou ruku protáhneme přesně tak na druhou stranu.
        Pocítila jsem ruce, které vycházejí z mojí anáhaty, — viděla jsem je, jako by byly z bílého světla — a natáhla jsem je co nejvíce pod koryto řeky. Pociťovala jsem napětí z nutnosti trvalého udržování koncentrace. Ale novost a neobvyklost dojmů mi působily radost.
        Když koncentrace zeslábla, udělala jsem pauzu — a poté všechno znovu opakovala. Aňa se usmívala. Velice se mi líbilo, když se usmívala. Znamenalo to pro mě, že všechno jde dobře.
        … Moment setkání s Vladimírem se blížil. Stály jsme na domluveném místě a očekávaly ostatní společníky. Podle mých výpočtů (na základě jeho knihy 'Jak se poznává Bůh. Kniha 2. Autobiografie Božích žáků.'), by to mělo být celkem sedm lidí, včetně samotného Vladimíra.
        Trochu jsem se obávala setkání s Olgou. Právě její životopis jsem kdoví proč četla s obtížemi a dokonce na mě působil trochu nepříjemně. Bála jsem se, že si těchto mých emocí všimne. (Ale později se vyjasnilo, že v té době už Olga opustila skupinu).
        Přišla Larisa. Objala mě — a potom začala pokojně cosi probírat s Aňou.
        Přišli ještě dva další. Pozdravili jsme se a objali. Je pravda, že se později ode mne drželi stranou. Nevím z jakého důvodu: je možné, že by jakýkoliv nový člověk vyvolával jejich podezření? Jejich jména — z důvodu, o kterém budu mluvit později, — nebudu uvádět.
        A vtom už jsem uviděla v dálce svěže kráčejícího Vladimíra a Káťu. Objaly jsme se s Káťou. Když ke mně přistoupil Vladimír, přimhouřila jsem oči. Usmál se a také mě objal a políbil.
        Věděla jsem, že je mu už přes šedesát. A proto jsem s údivem hleděla na jeho dobře rostlé tělo a mladou tvář, i když orámovanou bílými vousy… Hádala bych mu tak 30 — 35 let… A kdybych nebrala v úvahu vousy — možná i méně…
        — Lepší, než jsem čekal, — řekl, když ode mne kousek poodešel a prohlédl mě jasnoviděním. — Výborně jsi zapracovala s čakrami! Skvěle!
        Svorně jsme se rozesmáli — a já jsem si ulehčeně vydechla.
        I když ještě nějaký čas potom jsem se cítila v přítomnosti Vladimíra a jeho přátel — «jako na zkoušce».
        A tak teď — v několika svetrech a maskáčové bundě, v čepici «s ušima», v brýlích, schoulená kamsi hluboko «do sebe», jsem určitě musela vypadat jako vystrašená studentka…
         … A konečně už jedeme lokálkou. Tento den se stane mým prvním dnem osobního a přímého seznámení s Bohem, jak mě informoval Vladimír.
        S reálným živým Bohem?! Ale jak je možné to uskutečnit?
        … Ve svých dvaceti letech jsem si poprvé přečetla ve Vladimírových knihách, že to skutečně možné je. Ale pro to, aby se to zdařilo, je nezbytné vynaložit maximum úsilí na změnu a přeměnění sama sebe podle měřítek etické čistoty, kterých není možné dosáhnout jinak, nežli za podmínky ovládnutí techniky psychické autoregulace. A poté — zjemňování sebe jako vědomí a zvětšování svých rozměrů.
>>>

Žádné komentáře:

Okomentovat