Návštěva 1

Stala jsem se ohromnou nad mořem!

        Ráno. Něžné sluníčko.
        Procházím vědomím po všech čakrách: dolů a nahoru, dívám se na všechny strany z anáhaty, «lovím» dlaněmi vědomí holuby — abych je pohladila. Pozoruji lidi: smích a živé hlasy je možné slyšet od bezstarostné mládeže, dospělí mají většinou ustarané nebo ospalé tváře, pozitivně po svém vítají «pracovní den» bezdomovci. Klid ve městě. Občasná auta. Svěžest časného rána.
        Zjistila jsem, že jsem od meditačních cvičení unavená tak, jako od fyzických. A pokud jsem se neunavila, jestliže jsem držela na obou dlaních řeku — z jedné i z druhé strany svého těla, pak to znamenalo, že jsem se zapomněla a nevědomky ztratila koncentraci.
        Vladimíra jsem se teď už tak nebála, ale stejně jsem zůstávala napjatá v jeho přítomnosti: abych náhodou něco neplácla a neuslyšela zdvořilou narážku na intelektuální nezpůsobilost.
        Hodně jsem toho zaslechla o duchovních aspirantech, kteří, ačkoliv už měli rozvinutou anáhatu, sešli z Cesty kvůli tomu, že nemohli intelektuálně zvládnout následující stupně. Velice jsem se bála, že se něco takového může stát i se mnou, ale chápala jsem, že s tím nic udělat nemůžu. Všechno, co můžu udělat, je «přijmout svůj osud» (podle vyjádření Juana Matuse) a pokusit se maximálně efektivně prožít zbytek tohoto vtělení…
        … Když jsme vystoupili z lokálky, šli jsme přes les. Jako pilná žačka jsem pokládala otázky kvůli každému ptáčkovi, který nám zpíval písně, — abych si je zapamatovala co nejrychleji a v co největším množství.
        Vladimír pečlivě vybíral cestu, poněvadž sníh v lese ještě neroztál a jít po něm bylo těžké.
        Nakonec jsme se ocitli na břehu moře, na malém paloučku, zahřátém ranním sluníčkem. Včera Vladimír oznámil předem, že půjdeme na návštěvu k Božskému Lorenzovi Byronovi a Konrádu Lorenzovi — a tohle byl Jejich společný pracovní prostor.
        Snažila jsem se ze všech sil Je pocítit, vycítit rozdíl v energetice. Ale všechno, co se mi zatím dařilo, bylo uvědomovat si nevelké změny v sebepociťování: uvnitř místa síly jsem objevovala lehkost v pocitech — jako by mě rozvázali a nechali mě rozmáchnout křídla.
        — Konrád říká, že z nás má velkou radost. A Chuanito tu je také. Táňo, ještě si vzpomínáš na Chuanita? — zažertoval Vladimír.
        Jestli si vzpomínám na Chuanita?! Skoro mě to rozhořčilo, ale rychle jsem pochopila, že Vladimír žertuje, — a hned jsem se rozesmála.
         — Samozřejmě, že vzpomínám!
        — Chuanito je velice rád, že tu vidí Svoji milovanou žačku!
        Za tu «milovanou» jsem se uvnitř úplně rozplývala potěšením!
        … Moře pokryté ledem a sněhem se třpytilo v paprscích ranního slunce! Z toho místa jsem ho vnímala jako nekonečný prostor a nekonečnou svobodu!
        Vladimír začal vysvětlovat úkoly dnešního dne. Měli jsme se rozlévat dozadu z anáhaty nad mořským prostranstvím a pociťovat sama sebe jako tu krásu.
        — Ale na začátku si musíme vypít, — řekl najednou.
        — Co vypít? — nepochopila jsem.
        — To, co jsme si přinesli s sebou,… — odpověděl, a všichni se rozesmáli.
        «Doplnili jsme palivo» chleby s máslem a sýrem, sušenkami, a zapíjeli čajem z brusinek a malin.
        — Pokud žvýkáme, můžeme přece také meditovat, — pokojně, pomalu, s přestávkami, aby nám dal možnost jaksepatří pochopit to, co bylo řečeno a použít to k činnosti, tak mluvil Vladimír. — Podívejte — natáhneme jednu ruku na tuhle stranu a vezmeme moře na dlaň lásky. A druhou ruku natáhneme na druhou stranu, pod souš… Budeme dávat svoji lásku rybkám, ptáčkům… — všemu živému!
        Snažila jsem se. Dnes mi to už šlo snadno. Dnes bylo jasné veselé sluníčko, které nejen zahřívalo, ale i jiskřilo na sněhu, jako by vrhalo spoustu «slunečních prasátek»! I když je možné, že se jednoduše měnilo moje vnímání světa, a ne počasí kolem.
        … Potom jsme vyšli na písčitou mělčinu.
        — Právě tady začíná ještě jedno místo síly, — Vladimír dělal kroky dopředu a dozadu a přitom ukazoval rukama, jakoby ohmatával stěnu, kde se nachází hranice.
        — Prociťme rozdíl. Pociťme, jak se při překračování této čáry — duchovní srdce najednou stává ohromným!
        Rozdíl byl skutečně velice zřetelně cítit. Jako by ses z těsné chodby rázem dostal ven, na svěží vzduch — a zářivý prostor kolem se hned stává jasně viditelným, rozléváš se v něm vědomím! Ale uděláš krok dozadu — a svět se jakoby «smršťuje» jenom kolem těla, kolem tebe samotného. A chce se ti hned vyskočit nazpátek!
        Potom Vladimír navrhl, obrátit se zády k moři a rozlévat se z anáhaty dozadu. A vtom jsem skutečně jakoby vzletěla! Neviděla jsem, co tam je, ale pocity radosti a nadšení z takového vzlétnutí mě přeplňovaly!
        Nebyl to doslovný let s pocity, které jsou vlastní fyzickému tělu: pocity z letu vědomí na tomto místě síly byly jiné úrovně vnímání. Existoval jen ohromný prostor, naplněný Božským Světlem a Láskou! A já jsem se pokoušela maximálně pocítit tam sama sebe — právě tím Světlem a Láskou, a ne svým tělem.
        Vladimír doporučil, abych si pokládala otázky: «Kdo jsem? Kde jsem?». To ještě posílilo Splynutí. To Světlo a Láska se staly mnou, a já — Jimi!
        Poté Vladimír pokračoval, obraceje se přímo ke mně:
        — Ze stavu Splynutí tam — natáhneme ke svým tělům ruce. Vezmeme těla na dlaně! Takovým způsobem můžeme svoje těla léčit. Právě tak můžeme léčit i někoho jiného, nezávisle na tom, kde se ten člověk v současnosti nachází a co dělá.
        — A teď — pokračoval lehkým tónem a lišácky se usmíval, — pociť sama sebe, jak sedíš tamhle na těch vzdálených ledových krách a díváš se na svoje tělo, které je na břehu… Naši Učitelé říkali, že se můžeme takovým způsobem naučit přenášet v prostoru spolu se svými materiálními těly. Je možné, že se ti to podaří rychleji, nežli nám?
        Jestli mi to prvně jmenované šlo výborně — držet svoje tělo na dlaních a zahřívat ho láskou, pak to druhé bylo tak nečekané, že se mi z toho zastavilo myšlení. Tohle už bylo dočista «přespříliš»! Silně jsem pocítila, že k tomu mám zatím ještě dost daleko.
        — Klid, klid! Já jsem jen žertoval! — smál se Vladimír. — Ale nestůj na místě: pohybuj se nejen duší, ale i tělem!
        Vladimír mi to musel připomínat už několikrát. Zaujatá novým cvičením a novými pocity jsem úplně zapomínala na to, že většina meditací se lépe daří při pomalé chůzi, než pokud se vůbec nepohybujeme.
        … Když jsem se unavila, přisedla jsem si na kládu, na jejímž druhém konci seděl «na sluníčku» Vladimír. Tady bylo zvlášť teplo, a já jsem s potěšením nastavila obličej slunci a uvolnila jsem se. Ale ne nadlouho.
        — Tady je Konrád Lorenz. Nacházíme se svými těly v Něm. Tohle je Jeho velký Obličej, několik metrů nad námi. Můžeš Ho zaplnit sebou. Nebo Ho můžeš obejmout, a udělat to přitom vědomím zvnějšku Jeho Mahádublu. Můžeš říci i Jemu, že Ho miluješ!
        Potom Vladimír žertovně dodal, narážeje na moje vydařené vztahy s Chuanitem:
        — Milovat najednou dva takovéhle Muže — to vůbec není hřích!
        Nepochopila jsem úplně, do jaké míry to byl žert. Ale neviděla jsem v tom žádný problém: vždyť se učím milovat Boha! A je to tak skvělé, že v sobě můžu rozvíjet emoce lásky právě tak!
        Kromě toho se mi dokonce nedávno povedlo «vzplanout» pro dva «pozemské» muže najednou, přičemž jsem oba dva udržovala «v uctivé vzdálenosti». V duchu jsem na sebe křičela: «Jak je něco takového možné?!» Ale teď chápu, že jsem v nich milovala nejlepší vlastnosti každého z nich. Dokonce jsem fantazírovala, že kdybych z jednoho vzala pozornost a starostlivost, a z druhého — něžnost a moudrou trpělivost…, — bylo by to skvělé!
        Ale teď se tomu směju.
        V současné chvíli pro mě bylo nejdůležitější — vybalit a «rozložit po poličkách» další, pro mě nové poznatky. Vždyť každý z konkrétních Představitelů Svatého Ducha je unikátní a neopakovatelný, ačkoliv jsou Oni všichni stejní úrovní zjemnělosti Vědomí a Jejich Sjednocenou Podstatou v Příbytku Prvotního Vědomí. A je třeba umět poznávat každého z Nich.
        Velice jsem se snažila. Dokonce jsem položila Konrádu Lorenzovi svoji hlavu na rameno. Nevím, nakolik to bylo vhodné, ale bylo to velice skvělé!
        … Když jsem si zapsala cvičení a odpočinula si na sluníčku, vydala jsem se upevňovat naučené.
        Znovu jsem prověřovala hranice místa síly: pocítím je? Ujistila jsem se, že je cítím výborně, jako předtím.
        A ještě zdařileji se teď můžu rozlévat vědomím dozadu z anáhaty.
        Ale nejvíce nadšená jsem byla z pociťování sama sebe jako ohromné, zaplňující celý prostor nad mořem, — a držící svoje tělo, které teď vypadalo tak nicotně maličké, na svých vlastních dlaních.
        Vladimír mluvil o využívání takových dovedností ve světě hmoty a poukazoval na možnosti očišťovat takovým způsobem od hrubých energií obydlí, diagnostikovat a léčit na jakoukoliv vzdálenost svoje pacienty, prohlížet jejich osudy.
        Všechny tyto perspektivy mě pochopitelně okouzlovaly. A začínala jsem chápat, jak moc práce je ještě přede mnou. A že je nutné pracovat každý den, abych dosáhla výsledků.
        … Brzy jsme se znovu sešli u táboráku.
        — Odpočívat v takových přestávkách je nejlepší ze všeho bosí, — řekl Vladimír a navrhl, abychom zuli holínky.
        Poněvadž tentokrát pod nohama nebyl sníh, ale písek, a počasí bylo teplejší, byl odpočinek bez bot skutečně hotovou rozkoší.
        — A ponožky má smysl nosit jenom v zimě, přičemž vlněné, — dodal. — Ale kvůli tomu, aby se tak rychle nerozedíraly, si můžeme navrch navlékat ponožky ze syntetické tkaniny: jsou pevnější. Ale pro nošení bezprostředně na kůži nejsou vhodné.
        Potom se dlouho díval na moje holínky a o něčem přemýšlel, nakonec se usmál a řekl:
        — Pochopil jsem, v čem je symbolický smysl kresby na tvých holínkách! Jejich vzor je shodný se zabarvením zebry. A říká se, že zebra je nejchytřejší za všech koní. Znamená to, že musíš jít po Cestě také nejrychleji ze všech!
        Rozesmáli jsme se.
        … Všichni, kromě Vladimíra, se po odpočinku rozešli kolem. Ale mně navrhl, abych se naučila novou meditaci vleže.
        — Polož tělo na zem. Tak, aby ti to bylo příjemné.
        Když uviděl, že jsem si lehla na záda, namítl:
        — Poloze na zádech — při spánku — je lepší se vyhnout. Zvyk spát na zádech je častou příčinou chrápání. Znám dva způsoby, jak se to odnaučit. První — zakázat si úplně kdykoliv si lehat na záda. To je pro silné lidi. Ale existuje i druhý způsob: můžeme si na záda noční košile přišít kapsičku a do ní dát míček ze stolního tenisu. Ale jsou i takoví, kteří dokážou chrápat, i když leží na boku. Těm můžeme poradit, aby se naučili spát na břiše. Tohle všechno neříkám kvůli tobě osobně, neměl jsem možnost zkontrolovat, jestli chrápeš nebo ne. Ale je pro tebe užitečné, abys to znala — jako lékař, abys mohla dávat pacientům odpovídající rady.
        Po odmlce Vladimír dodal:
        — Co se týče duchovních hledačů, můžu poskytnout, z mého pohledu, užitečnou radu, která přímo nesouvisí s problematikou chrápání. Nejlepší poloha, když jsme se v noci nebo ráno probudili v posteli, je tato: něco uprostřed mezi polohou na boku a na zádech. V každém případě bude pro praváky přednostní levý bok. Co se týče leváků — nevím; kdybych byl levákem — určitě bych to prozkoumal. V čem je tato poloha cenná? V tom, že je ze všech poloh vleže nejpříznivější — pro vnímání Božích rad.
        — A teď, — pokračoval, — splyneme v Lásce se Svatým Duchem, potom co jsme vystoupili z anáhaty nahoru… Poté, vystoupíme z anáhaty dolů — a pociťujeme Zemi jako svoji ohromnou postel, sléváme se s jejím vnitřním Světlem… A tak to několikrát vystřídáme. Při meditacích nezavíráme oči!…
        Pokoušela jsem se dělat všechno tak, jak říkal Vladimír, ale přesto jsem cítila, že mi to už tak dobře nejde. Emoce už nebyly tak intenzívní, odvádělo mě fyzické nepohodlí: na ostrém sluníčku se mi po celou dobu chtělo zavřít oči a konečně si zdřímnout. A ještě k tomu se mi nedařilo se uvolnit a po celý čas jsem se znepokojovala: a co když to dělám nesprávně, a co když se k takové práci nehodím, a co když se málo snažím?
        Nakonec jsem se mu přiznala, že se mi to cvičení příliš dobře nedaří. On se podivil, ale když se nad tím zamyslel, řekl, že je to únavou. Hned se mi ulevilo. Znamenalo to, že ten problém není v mojí neschopnosti.
        … Když se přesvědčil, že jsem si odpočinula, navrhl mi Vladimír, abychom se prošli. Šli jsme podél břehu.
        — Právě tady začíná místo síly Manuela.
        Podivila jsem se a zaradovala. Před několika lety se mi povedlo získat knihu 'Duchovní Srdce: Cesta k Tvůrci. Verše-meditace a Zjevení' redigovanou Vladimírem. Ráda jsem ji otevírala namátkou — a dívala se: co mi Bůh pro dnešek zvěstuje prostřednictvím této knihy? A velice často se mi objevovaly meditační verše právě Manuela.
        Proto jsem lehce a radostně následovala Vladimíra, předpokládala jsem, že jsem se s Manuelem patrně už do určité míry seznámila.
        Zastavili jsme se mezi borovicemi vedle nevelkého jezírka, vytvořeného roztátým sněhem, a Vladimír mi doporučil, abych se postavila zády a … propadla se vědomím dolů, skrz zemskou kůru, do Světla, Které je tam.
        — Tady je velice příjemné «propadávat se» do toho Světla. A potom je možné — tamodtud — pročišťovat svoje tělo, vcházet přitom zespodu, přes střední meridián.
        Přestože mi tento úkol připadal zvláštní a nečekaný, podařil se mi hned. Zřetelně jsem pociťovala, že v hlubinách planety je světelný prostor, do kterého se skutečně můžu propadávat, jak chci hluboko.
        Ostatní k nám přišli a pozorovali moje «putování do hlubiny Země», a komentovali přitom to, co se se mnou dělo. Znamená to, že je to všechno ve skutečnosti doopravdy tak? Znamená to, že je to pravda a ne iluze, nebo nějaká «neverbální sugesce»?
        … Vladimír šel dále, a my jsme po drnech vyšli na novou pobřežní mělčinu. Vladimír mi znovu navrhl, abych se propadla vědomím dolů a potom, abych se přiblížila k vodě ještě blíže a otočila se zády k moři.
        — A teď se rozléváme dozadu z anáhat… — usmíval se a díval se na mě: — Manuel tě objímá… Cítíš?… Zalíbila ses mu!
        Rozesmáli jsme se.
        Teď už jsem skutečně začala pociťovat Doteky Božských Učitelů. Tyto Doteky mohou být velice intenzívně blažené! Jsou jako mimořádně jemná zvonící radost, naplňující celé vědomí, celé tělo od hlavy až do nohou! A člověk by se chtěl stát ještě širším a větším, aby mohl obsáhnout tu Božskou Radost ještě ve větším objemu!
        Cítila jsem, že mám «pusu od ucha k uchu» a nechtěla jsem tenhle stav narušovat slovy. Proto jsem se na Vladimíra jenom smála a kývala hlavou jako odpověď na jeho otázky. Vždyť, co by bylo možné předat slovy? Ta by zněla nadmíru banálně a otřepaně.
        Napadlo mě, že se ho zeptám: a je možné milovat najednou tři Muže? Ale nezeptala jsem se, jenom jsem se vduchu zasmála.
        … Vrátili jsme se na cestičku, a už po několika metrech se ukázalo, že tam začíná místo síly Adlera. Ale o Něm jsem si vůbec nic nepamatovala, a Vladimír také nic neříkal; spoléhal se na moji informovanost.
         Vladimír tu našel výborná místa pro pročišťování meridiánů a pro umožnění propadávání vědomím dolů.
        … U ohně si vzpomněl (nevzpomínám si už, v jaké souvislosti) na dávnou příhodu v lese. Muž alkoholického typu, který hlídal stany turistů, poprosil Vladimíra, aby ho naučil zapalovat oheň. Teď se za chvíli vrátí turisté, říkal, a oni mě požádali, abych jim připravil vařící vodu, ale já to neumím, vůbec se mi to nedaří. Vladimír mu všechno vysvětlil a dal mu veškerou zásobu papíru ze svého batohu. A šel dál svojí cestou. Ale když se potom otočil, uviděl, jak ten muž narovnal a zapálil všechen papír… nahoře na ležících tlustých polenech…
        Existují lidé, kteří se úplně připravili o schopnost se učit …
        … Zpátky k vláčku jsme se vydali novou trasou. Cestička nás zavedla na mýtinu, pokrytou řídkými smrčky a mladými borovičkami. Vladimír pocítil, že je tu také místo síly, o kterém dříve nevěděli. Ohlédl se — a pokojně řekl:
        — To je znovu Manuel.
        Procházel se několik minut po tomto místě a pak navrhl, abychom sem zítra přišli pracovat. Všichni s radostí souhlasili: byli vždy šťastní, když mohli poznávat něco nového.

Žádné komentáře:

Okomentovat