Návrat

Budeme dělat radost Bohu!

        Jednou jsme navštívili místo síly podivuhodné krásy, které jsem ještě neznala. Byli tu Svatí Duchové — Ženy. Stáli jsme po kolena ve vřesu mezi nízkými borovicemi, vál mírný, teplý vítr…
        Vladimír už byl připraven vysvětlovat novou meditaci, ale… zastavil se a podíval se na mě:
        — Říkají mi, že je v tobě, když na sobě pracuješ, nějaký vzdor. Musíš si sama proanalyzovat příčinu. Říkají, že si tě Ariadna od nás na půl hodiny vezme…
        Ještě chvíli přemýšlel, poslouchal, a pak mi navrhl, že pokud chci, můžu odejít stranou, abych zůstala o samotě s Bohem — a probrala s Ním ten problém.
        Nic jsem nenamítala, podřídila jsem se Vůli Boha: ať se děje, co chce! A zamířila jsem na malou pěšinku, ze které jsme odbočili na místo síly.
        Intenzívně jsem pociťovala Božské Učitele, kteří mě obklopovali, a připravovala jsem se jim naslouchat… Ale v tom jsem pocítila měkké chvění v hlavě: tam, hluboko ukrytá, «seděla» neustálá myšlenka — chorobná, a už chronická, kterou se mi pokoušeli «odkrýt», aby mě jí zbavili. Ihned jsem pochopila, o co se jedná, i když ze začátku jsem tomu vůbec věřit nechtěla; myslela jsem si, že to jsou jen moje fantazie. Ale tady — na tomto zázračném místě a v takových pevných Objetích Boha — nebylo pro fantazie místo.
        — Odpusť si! — zazněla mnohokrát opakovaná slova. — Odpusť si! Odpusť si!…
        Skutečné motivy skutků každého člověka jsou známé jenom Bohu! A jenom On může vidět tak hluboko do našich myslí, kam nemůžeme dohlédnout ani my sami. Bůh je nejdokonalejší psycholog! Jestliže Mu budeme věřit víc, nežli sobě, můžeme si na Cestě k Jeho Příbytku otevřít svět nových možností.
        Moje pocity se podobaly protržené hrázi, přes kterou teď už vesele a svobodně teče proud vody. Vždyť se ukázalo, že mi všichni odpustili … už kdysi dávno, jenom já sama sobě — ne!…
        Některý z našich učitelů udělal legrační gesto: setřel si pot z čela a vykřikl: «No, konečně!». Všichni se rozesmáli.
        Ale vždyť to přece bylo všechno tak jednoduché: měla jsem všeho všudy osvobodit svoje indrije z této pasti: z falešné koncentrace na prožitcích o sobě samotné…
        Ale nenechali mě dlouho o tomto tématu přemýšlet, a hned mě pobízeli, abych se bezprostředně zabývala tou prací, kvůli které jsme sem my všichni přišli. Ještě chvíli jsem se procházela po pěšince a těšila se z ranní relaxace, vyčistila jsem si vrchní «bublinu vnímání» a potom jsem se vrátila k ostatním.
        Tázavě jsem se podívala na Vladimíra. V mojí mysli přece jen zůstávala maličká pravděpodobnost, že se můžu mýlit.
        Ale Vladimír žádné připomínky neměl. Místo toho mi oznámil, že se na mě svrchu… spustil David!
        — No, je vidět, že jste to probrali, když na tebe «poštvali» Davida, — zažertoval dobrácky. — David říká, že až přijedeš domů, bude k tobě po večerech chodit a pomáhat ti zvyšovat intelekt.
        O ničem větším jsem nedokázala ani snít! Byl to pro mě úžasný dárek!
        Vladimír právě začal mluvit o tom, jak naslouchat Bohu:
        — Boha můžeme vnímat jako Spolubesedníka a pokládat mu otázky.
        Nebo nás někdy Božští Učitelé začínají Sami usměrňovat a radit.
        Ale můžeme i vejít do Splynutí s konkrétním Svatým Duchem. Tehdy pociťujeme, že já nejsem, je jenom On nebo Ona. V takovém případě se prostě dostaví pochopení podle tématu naší úvahy. Takové stavy jsou pochopitelně dostupné jen těm, kdo se už rozvinuli do stavu dostatečně velkého duchovního srdce.
        Tak, a teď tohle téma všichni prostudujeme prakticky, procítíme, co to znamená, když je Spolubesedníkem Bůh.
        Teď je s námi několik Božských Žen, plus David a Adler… Můžeme se s Nimi se všemi objímat, pokládat Jim otázky, splývat s Nimi…
        Například: položíme otázku: — a odpověď nepřijde! Pak bychom se mohli rozhořčit a říci: já už se s Tebou objímat nechci, když se mnou nemluvíš. Nebo: nebudu s Tebou splývat, dokud mi neodpovíš!…
        … Všichni se tomu žertu rozesmáli: vždyť ti, kdo poznali Lásku Boha, si takové rozhořčení nedokážou představit.
        — Tak jako my, i Oni — všichni se smějeme, všichni se cítíme radostně, — pokračoval Vladimír. — A když máme dobrou náladu — pak nám Oni s potěšením odpovídají. Nejdůležitější je mít radost!
        Ale když jsme sklíčení… pak s takovým člověkem není nikomu příjemné se stýkat, včetně Boha! Špatné emoce se všech nepříjemně dotýkají!
        Můžeme si představit, pocítit, jak se na sklíčeného člověka dívají Božští Učitelé! Stačí to jenom jednou procítit, abychom už víc nikdy do takových stavů neupadli!
        Co je to sklíčenost? Uvedu příklad myšlenek, vytvářejících takové emoce: «Jaká já jsem nešťastná!… Nic se mi nedaří!… Je to bezvýchodná situace!… Ostatním je dobře!… A mně — špatně!…» A — plakat, plakat a plakat… Takhle můžeme prožívat, a přitom škodit sobě i druhým, — roky života!
        Komu to poslouží? Kdo má užitek z takových stavů? Nikdo! Jenom tím všem škodíme: jak sobě, tak i okolí, včetně Boha…
        Právě takhle se můžeme stát protivnými Bohu!
        Jestliže jsme unavení — pak je to pro vtělené zcela oprávněné! Znamená to, že si musíme odpočinout!
        Ale upadat do sklíčenosti — nelze! Protože s takovým člověkem je všem nepříjemné spolupracovat.
        Špatná nálada je slepá ulička, do které člověk zahání sám sebe! Proto si my všichni musíme zapamatovat, že upadat do sklíčenosti v žádném případě nesmíme! Jinak se tím, a to opakuji, stáváme Bohu protivnými!
        A naopak, nejlepší je Boha obveselovat! Aby Mu bylo příjemně! Abychom se spolu smáli a radovali!
        Vždyť kdo je to Bůh? Bůh je především
* Souhrn těch Dokonalých, Kteří kdysi byli právě takovými lidmi, jako my teď. A Oni přibližně právě tak, i když na zásadně dokonalejší úrovni, pociťují, vnímají, myslí, emočně reagují. A právě, aby Jim bylo příjemné se s námi stýkat, — musíme být veselí, radostní, šťastní!
        Takže se podívej, — obrátil se ke mně: — teď je s tebou David. Chytni Ho a zakřič na Něj: «Je mi s Tebou tak výborně!». A celkově — žertuj, směj se, buď veselá!
        Zdá se, že teď chce David něco říci, — Vladimír se zaposlouchal. — Nevím přes koho z nás… Ano! On říká: «Tak se staň Mnou! A pak — prostě někdy splyneš…».

*   Podrobně je toto téma probráno v knize Vladimira Antonova 'Ekopsychologie'.

>>>

Žádné komentáře:

Okomentovat