První setkání
Celou cestu do jeho města jsem se se střídavým úspěchem pokoušela uklidnit chaotické myšlenky a uvolnit se. Ale důležitost nastávajícího setkání nenechávala moji mysl v klidu. To nejdůležitější teď bylo — všechno nepokazit, nenadělat hlouposti! Aby se teď najednou neukázalo, že ve skutečnosti nejsem taková, jakou jsem se zdála být Vladimírovi při dopisování.
Toto napětí a nervozita zřejmě vytvořily tomu odpovídající situaci: policisté zjistili, že se moje současná podoba neshoduje s fotografií v pase. To vyvolalo jejich podezření, donutili mě se podepsat, aby mohli zkontrolovat můj podpis, a ještě chtěli ukázat nějaký jiný dokument, dokonce si přivolali i posilu. Ale nakonec mě přece jen — pustili.
A tak jsem se tedy blížila ke stanici, kde mě měla očekávat Aňa — jedna z nemnohých Vladimírových pomocnic a kolegyň. Už předtím jsme si vyměnily fotografie a popisy oblečení.
Vykročila jsem jí vstříc. Ale teprve, když se Aňa doširoka usmála, jsem konečně pochopila: setkání se uskutečnilo!
Objaly jsme se. Můj strach postupně vyprchával, ustupoval radosti. Aňa řekla, že mě také těžko poznala: tak jsem se vzhledově v poslední době změnila — ve srovnání s fotografií, kterou jsem jí poslala.
Spokojeně jsme diskutovaly cestou k domu, ve kterém jsem měla bydlet.
Aňa mi vyprávěla, že má už skoro dospělého syna. Poněkud zarmoucená intonace v jejím hlase mě přiměla, abych se zeptala:
— Tvůj syn nesdílí vaše společné přesvědčení?
— Už — ne, — Aňa se zamyslela a pokojně se usmívala. — Dokud byl maličký — snadno všechno přijímal, radoval se… Ale když vyrostl, rozhodl se, že to není jeho cesta.
— Jak to? — podivila jsem se. — Jak je možné přestat věřit?
— Jednoduše, on ještě dostatečně nevyrostl v evolučním smyslu. Svět hmoty je pro něho dosud přitažlivý. A on není jediný z našich dětí, které, když dospěly, nedokázaly intelektuálně přijmout veškerou «dospělou» koncepci. V takových případech dochází k «odpadlictví»…
… Večeřely jsme brambory s houbami, potom pily čaj. Stále ještě jsem se neodvažovala zeptat na své čakry a na svůj celkový energetický stav. Ostatně, brzy se to dozvím. Proto jsem se rozhodla dotknout se tématu dalších Vladimírových osobních žáků:
— Existuje ještě někdo, koho Vladimír v posledních letech pozval sem k vám. Kdo to byl a odkud? — zajímala jsem se.
Aňa po chvíli odpověděla:
— V posledních deseti letech nebo dokonce ještě déle jsme neměli žádného vážného zájemce o práci v úplném programu tady, na těchto místech. Problém je přece v tom, aby byli žáci schopni obsáhnout znalosti, přiměřené schopnostem zdaleka ne každého. Proto nás Bůh vedl k tomu, abychom konkrétně popsali Cestu pro všechny, kdo projeví zájem — prostřednictvím knih a filmů. V takové situaci si každý vybírá pro sebe tu úroveň teoretických poznatků a metod, která je mu dostupná; nedochází při tom k intelektuálním přetížením. Ty jsi první, koho za ty roky Vladimír pozval. To znamená, že — vyvolená!
Zasmály jsme se. Tohle znělo bezpochyby velice skvěle! Ale rozhodla jsem se dále toto téma nerozvíjet: vždyť mě Vladimír ještě neviděl a «závěrečný ortel» vynesen nebyl. A Aňa na mně zatím nic nekomentovala, jenom si mě prohlížela a usmívala se.
Toto napětí a nervozita zřejmě vytvořily tomu odpovídající situaci: policisté zjistili, že se moje současná podoba neshoduje s fotografií v pase. To vyvolalo jejich podezření, donutili mě se podepsat, aby mohli zkontrolovat můj podpis, a ještě chtěli ukázat nějaký jiný dokument, dokonce si přivolali i posilu. Ale nakonec mě přece jen — pustili.
A tak jsem se tedy blížila ke stanici, kde mě měla očekávat Aňa — jedna z nemnohých Vladimírových pomocnic a kolegyň. Už předtím jsme si vyměnily fotografie a popisy oblečení.
Vykročila jsem jí vstříc. Ale teprve, když se Aňa doširoka usmála, jsem konečně pochopila: setkání se uskutečnilo!
Objaly jsme se. Můj strach postupně vyprchával, ustupoval radosti. Aňa řekla, že mě také těžko poznala: tak jsem se vzhledově v poslední době změnila — ve srovnání s fotografií, kterou jsem jí poslala.
Spokojeně jsme diskutovaly cestou k domu, ve kterém jsem měla bydlet.
Aňa mi vyprávěla, že má už skoro dospělého syna. Poněkud zarmoucená intonace v jejím hlase mě přiměla, abych se zeptala:
— Tvůj syn nesdílí vaše společné přesvědčení?
— Už — ne, — Aňa se zamyslela a pokojně se usmívala. — Dokud byl maličký — snadno všechno přijímal, radoval se… Ale když vyrostl, rozhodl se, že to není jeho cesta.
— Jak to? — podivila jsem se. — Jak je možné přestat věřit?
— Jednoduše, on ještě dostatečně nevyrostl v evolučním smyslu. Svět hmoty je pro něho dosud přitažlivý. A on není jediný z našich dětí, které, když dospěly, nedokázaly intelektuálně přijmout veškerou «dospělou» koncepci. V takových případech dochází k «odpadlictví»…
… Večeřely jsme brambory s houbami, potom pily čaj. Stále ještě jsem se neodvažovala zeptat na své čakry a na svůj celkový energetický stav. Ostatně, brzy se to dozvím. Proto jsem se rozhodla dotknout se tématu dalších Vladimírových osobních žáků:
— Existuje ještě někdo, koho Vladimír v posledních letech pozval sem k vám. Kdo to byl a odkud? — zajímala jsem se.
Aňa po chvíli odpověděla:
— V posledních deseti letech nebo dokonce ještě déle jsme neměli žádného vážného zájemce o práci v úplném programu tady, na těchto místech. Problém je přece v tom, aby byli žáci schopni obsáhnout znalosti, přiměřené schopnostem zdaleka ne každého. Proto nás Bůh vedl k tomu, abychom konkrétně popsali Cestu pro všechny, kdo projeví zájem — prostřednictvím knih a filmů. V takové situaci si každý vybírá pro sebe tu úroveň teoretických poznatků a metod, která je mu dostupná; nedochází při tom k intelektuálním přetížením. Ty jsi první, koho za ty roky Vladimír pozval. To znamená, že — vyvolená!
Zasmály jsme se. Tohle znělo bezpochyby velice skvěle! Ale rozhodla jsem se dále toto téma nerozvíjet: vždyť mě Vladimír ještě neviděl a «závěrečný ortel» vynesen nebyl. A Aňa na mně zatím nic nekomentovala, jenom si mě prohlížela a usmívala se.
Žádné komentáře:
Okomentovat