Návštěva 3

Veliký Ngomo

        Vladimír mě s Ním začal seznamovat, ještě když jsme byli na kopci Sufi, na druhé straně kopce.
        Ukázal do dálky a začal vysvětlovat:
        — Podívej se tamhle: tam je ohromný, mnohakilometrový Mahádubl Ngoma. Odtud teď On natahuje Ruku k nám, a naše těla se ocitají na jeho Dlani.
        Teď se rozhlédneme z Jeho Dlaně. Kolem, ze všech stran, je mnohorozměrná Nekonečnost Absolutna!
        Pociťme: Bůh mě drží na Dlani. On mě neustále sleduje: všechno, co dělám, o čem přemýšlím, o čem mluvím. On mě drží na Dlani, pozoruje a přijímá rozhodnutí o mé budoucnosti — blízké i vzdálené — v závislosti na všech mnou přijímaných eticky významných rozhodnutích…
        Tohle pocítit a zapamatovat si je důležité: jsem neustále pozorován Bohem, ukrýt se před Ním není možné! Není ani možné třeba něco před Ním utajit! Všechno, na cokoliv myslím, o čemkoliv mluvím, a cokoliv dělám, — všechno se započítává při vytváření mého osudu! V každém okamžiku mě Ngomo a Druzí Svatí Duchové ze všech stran pozorují!
        … A ještě jedna meditace, kterou je vhodné tady vykonávat: můžeme, když splyneme s Ngomem, dojít ke svému tělu, vejít do jeho středního meridiánu — a z něho pročišťovat rukama vědomí oči.
        … Právě — přiletěla i Sufi! Jako ptáček! Chce ti také pomoci s očima, — říká najednou Vladimír, a všichni se smějeme.
        … Pracovala jsem, a při tom pociťovala Jejich Ruce a splývala s Nimi. Moji práci trochu ztěžovala zesilující rýma. A přitom mě ještě Vladimír neústupně učil smrkat ne do kapesníku, ale přímo na zem; zacpávat si nejdřív jednu nosní dírku, a potom druhou. Vysvětloval, že kapesník je zdrojem nákazy. Infikované hleny na kapesníku vysychají — a potom jsou při libovolných manipulacích s kapesníkem rozprašovány a infikují druhé. Proto je vhodné používat kapesník jenom tam, kde se smrkání «na zem» považuje za neslušné.
        Učila jsem se to… dlouho a těžce, poněvadž jsem nějak nemohla překonat jakési svoje «komplexy». Abych se vysmrkala «Vladimírovou metodou», snažila jsem se odejít kousek dál od ostatních — do křoví. Tam jsem… trénovala. A všichni se na mě zdálky dívali a pochechtávali se.
        Tehdy Vladimíra napadlo přednést na toto téma malou přednášku.
        — Jestliže se pociťuješ hmotou, — říkal — pak se ti snadno povede odsuzovat některé druhy hmoty: tahle a tahle, jsou prý, «špatné». Ale v takovém případě se přece setkáváme, znovu, s «lidskou formou».
        Probereme příklad: pokud se moje slina nachází v mých ústech, je to moje přirozená součást — a všechno je v pořádku, neníliž pravda? Ale stačí plivnout — a ta samá slina už může vyvolávat odpor! Dokonce ani s vlastním plivancem se mi už nechce kontaktovat! Proč?
        A nudle z nosu — vždyť je to právě takový rozředěný sliz, stvořený mým tělem. Slina plivance, nudle z nosu — to je všechno jen hmota, prakriti — v jejích různých projevech. Můžeme se k nim chovat filozoficky, a ne podle šablon «lidské formy», to znamená, ne proto, že je to tak «zvykem», nebo to «není zvykem».
        Všechno je to prakriti. Mrtvoly jsou také prakriti. A pokud chápeme, že to všechno jsou jenom varianty prakriti, pak už nebudeme mít odpor k mrtvolám nebo strach před nimi. Právě tak je to s nudlemi.
        — No, mrtvoly — to je etapa zdokonalování, kterou už jsem prošla ve studentských letech, — směju se.
        — Ano!
        Nudle z nosu! To je současná etapa! Palčivé téma! — slavnostně prohlásil Vladimír, a my jsme se svorně rozchechtali.
        Potom shrnul výsledek:
        — Je nesporné, že hranici mezi přípustným a nepřípustným z hlediska estetiky musíme vždy pociťovat a dodržovat. Příklady uvádět nebudu. Ale v lese smrkej — po našem! Je to správné.
 

* * *
        — A teď půjdeme na druhé pracovní prostranství Velikého Ngoma! — pronesl Vladimír. Potom se zaposlouchal, usmál se a dodal:
        — Ngomo žertuje: «Ó, říká, ještě Mě tak nikdo nenazýval!».
        … Ráno bylo chladné, a já jsem trochu prokřehla. A ještě k tomu — rýma…
        Ale Ngomo mě halil do pocitů úsměvu a radostného smíchu! Následkem toho jsem se natolik osmělila, že jsem si troufla Ho obtěžovat «troufalou modlitbou»: prosbou o africké horko. Toužila jsem zahřát svoje tělo — na vysokou teplotu. Moje maminka patrně moje tělo v dětství přehřívala. Nejspíš právě kvůli tomu mám takovou lásku k horku a chladno nemám ráda.
        … Ještě ke všemu se ukázalo, že místo, kam jsme přišli, je na čistém písku. No ale, proč tu není horká africká poušť?!
        … Vladimír se pokoušel alespoň trošičku uspokojit moje přání horka, a organizoval v nedalekém lesíku žhavý táborák. U něho jsme si odpočinuli, a já jsem se alespoň trochu ohřála.
        Potom jsme znovu vyšli na pracovní prostranství.
 
       — My jsme v Něm, ve Velikém Ngomo, — říkal Vladimír. — A první, co tu můžeme udělat, je «propadnout se skrz zem» — do «propasti» vzadu za svými těly. «Propast» je zaplněna Jeho intenzívním bílým ohnipodobným Božským Světlem! Tohle místo síly je ještě jeden krásný příklad «díry», umožňující nejsnadnějším způsobem pronikat do Božských eonů!
        Potom můžeme to samé potrénovat v závislosti na všech ostatních segmentech.
        … Na tomto místě můžeme dokonce pocítit Živé Světlo Jeho Božského Vědomí — hmatem, mezi prsty rukou sebe-vědomí. Ze stavu rozpuštěnosti a jednotné podstaty — znovuobnovíme jenom ruce — a ohmatáme Ngoma prsty.
        … Studujme Ngoma! On je tady — na kilometry na všechny strany!
        Můžeme se přemísťovat svým vědomím uvnitř Ngomova ohromného Mahádublu. V Něm je několik pracovních prostranství s různými vlastnostmi a možnostmi.
        Je tady možné velice lehce dělat «nájezd» na svoje tělo zezadu — tak, abychom vnímali jenom přední stěnu těla. Přistupuji k tělu zezadu Stěnou Světla — a sjednocuji se s prostorem uvnitř těla. Zaplňuji ten prostor sebou-Světlem — až do nejdrobnějších detailů těla: takových, jako nos, uši, oči, prsty rukou a nohou. Použijeme pro to ruce vědomí.
        A tělo teď můžeme vnímat jako «pohyblivý basreliéf», jsoucí stejné podstaty s Velikou Stěnou Světla!
        Pokud budeme přebývat v tomto stavu, můžeme snadno přeměňovat sebe-Světlo — v Ohnivý stav. Promyjeme tím Ohněm svoje obličeje zevnitř, to znamená, přicházeje zezadu.
        Zopakujeme to všechno ze všech čtyř segmentů.
        Úplné vyléčení z komplikovaných nemocí může nastat jenom tehdy, pokud jsme promyli a pročistili tělo ze všech čtyř segmentů nebo přinejmenším ze dvou zadních.
        … Vejděme v meditaci: «Je jenom Božský Oheň». Je žádoucí si na ten stav zvyknout. Musí se pro nás stát pevným, stabilním!
        A navíc se můžeme přemísťovat jako Božský Oheň: být Jím, konkrétně, zepředu před svým jdoucím tělem, zezadu, shora, zezdola, uvnitř…
        Taková praktika umožňuje postupně zvětšovat množství sebe–Ohně, postupně se tak připravovat k tomu, abychom se mohli stát «Sluncem Boha».
        Pochopme významnost těchto meditací: vždyť tento stav mne-vědomí je identický s tím, ve kterém ti nejmocnější Svatí Duchové vycházejí z Příbytku Tvůrce!
        A my se můžeme už přímo teď učit být v tom stavu!
        Ale následující etapou se musí stát osvojení techniky přebývat v Příbytku Prvotního — ve Splynutí s Ním.
        … Lada je teď také zde. Ona nás pozorovala. Říká, že Ngomo ještě něco poradí Táně, a Ona se prý, «půjde zabývat Svojí prací».
        … Zasmáli jsme se a pokračovali v práci.
        — Táňo, — říká Vladimír, který přišel ke mně. — Ty znovu bez pohybu stojíš! Je možné, že jsem zbytečně dotěrný s tím, že je lepší meditovat při pohybu těla. Je možné, že máš takovou individuální zvláštnost? Ty sama — prostřednictvím vlastní zkušenosti — vyzkoušej, a srovnej: jak se to bude lépe dařit?
        Skoro podrážděně jsem odpověděla, že zvláštní rozdíl nepociťuji. Vladimír souhlasně přikývl a odešel.
        Vyzkoušela jsem ještě jednou — pohybovat se nebo stát — a všimla jsem si, že rozsáhlé meditace se snadněji daří právě při pohybu. Ale «maličké», kde je zapotřebí, například, soustředěná pozornost na odstraňování drobných znečištění v nějakých částech těla, se lepší podaří — u mě — při nepohyblivém těle.
        … Ale dlouho jsem meditovat nedokázala: navalila se na mě taková únava, že bych dokázala na místě padnout a usnout. Když už jsem se sotva držela na nohou, odešla jsem kousek stranou a rozložila si karimatku, plácla jsem sebou na ní, a vleže na zádech jsem upřela pohled do modravých výšek. S rozhozenýma rukama a nohama, strnulá v blaženosti, jsem si pozdě všimla, že jsem si nesundala vrchní oblečení, a že teď znovu přijde Vladimír a nařídí mi si ho svléknout, protože se už dávno zvedlo slunce a je celkově horko!
        Ale mně bylo — tak nádherně! Nebyla jsem schopná pohnout ani jediným svalem. A Ngomo mě prosycoval Svým Sluncem! Utápěla jsem se v Něm, v Jeho Radosti, v Jeho Blaženém Klidu!
        … A Vladimír stejně nepřišel. Šel na houby. Ale ostatní si právě tak lehli a opalovali se. A já jsem ležela ve svojí bundě a kochala se — v ní — «africkým» horkem!
        … Nakonec jsem znovu nabyla sil. Když jsem pocítila, že už si dokážu sednout, zvedla jsem se a začala jsem si pomalu stahovat vrchní oblečení. Na ostatní jsem «nestačila».
        Ngomo mi uložil, abych si vyslechla a zapsala Jeho slova:
        — Množství šesti tisíc lidí se v budoucnu k tobě přijde učit… — na té cifře jsem se trošku zadrhla, ale pak jsem si pomyslela, že ať je to jak chce, «čas to spraví». — Ať jsou — jako tvoje děti! Starej se o ně, jako o sebe!
        Přivři oči nad tím, že Mě lidé nehledají! Ať se třeba ze stovky najde jenom jeden, kterému se bude chtít poslouchat! Vyprávěj mu o Mně, počínaje od nuly!
        … Dále se Ngomo dotkl některých nuancí a podrobností týkajících se mé práce se žáky v mém městě. Já jsem jenom vzdychala za soustředěného přemýšlení, jakpak bych to uskutečnila nejzdařileji a bezchybně?!
        Ngomo se usmíval. Já jsem splývala s Jeho něžným bílým Světlem a byla jsem připravena setrvat tu nekonečně dlouho!

>>>

Žádné komentáře:

Okomentovat