«Pedagogické praktikum»
Byli jsme znovu na místě síly Manuela.
Tentokrát mi Vladimír přikázal — kvůli tomu, abych si ještě trvaleji zapamatovala osvojený materiál — abych absolvovala «pedagogické praktikum». Měla jsem konkrétně sehrát roli lektora, a všichni ostatní — role žáků. Jenom Vladimír od nás odešel — aby mě nepřiváděl do rozpaků svojí přítomností.
Samozřejmě se mi na začátku«sevřelo srdce». Ale protože jsem takhle «nevystupovala» poprvé, tak jsem — s troškou přemáhání — vyprávěla o svých pracovních zkušenostech s čakrami krku a hlavy. Všichni moji «žáci» přičinlivě prováděli cvičení.
Potom mě všichni vychvalovali. Jediná připomínka k tomu byla, že když se obracíme k posluchačům, nesmíme používat vykání nebo tykání, ale zájmeno «my». Například, my se vyléváme z anáhaty, my se sléváme s konkrétním Svatým Duchem.
Proč? Proto, vysvětlil Vladimír, že, jestliže říkáme «ty» nebo »vy», posluchači musejí provést myšlenkovou operaci: «ty» nebo «vy» — to znamená «já». Ale pokud použijeme zájmeno «my» — není taková operace potřebná, a přijímání informace probíhá mnohem jednodušeji a přirozeněji.
A navíc, pokud v podobných situacích budeme používat zájmena «ty» a «vy», bude to znamenat (vědomé nebo nevědomé) stavění sama sebe do protikladu vůči tomu, kdo ti naslouchá. Tato zájmena jsou rozdělující. Ale «my» je sjednocující. A láska, kterou v sobě musíme rozvíjet, — to je sjednocení.
V tomto ohledu by bylo pro všechny užitečné, kdyby si povšimli jedné z důležitých zvláštností polského jazyka. Poláci neříkají «ty» nebo «vy». Místo toho používají obrat, který nutí dívat se na situaci právě očima společníka. Například, neřeknou tam: «Táňo, musíš udělat toto a toto!». Ale řeknou: «A nemyslí si Táňa, že by pro ni bylo zajímavé jednat takto a takto?».
… Nevím: jestli byla doopravdy moje výuka tak výborná, nebo mě jednoduše chtěli podpořit, — ale vrátila jsem se k táboráku s pocitem, že jsem zkoušku složila na «výbornou».
Vladimír měl ze mě také radost. A já jsem si konečně mohla «srovnat sebevědomí».
… Stáli jsme u ohně, když Vladimír najednou řekl:
— Marie Magdaléna přišla… Dříve k nám nepřicházela. Vypráví, že dosáhla Dokonalosti v následujícím vtělení po tom, které je nám známé. Ještě říká, že k tobě přijde pokušení přibližně za měsíc. Pokušení — vzdát se Cesty… To mi také říkala v tajnosti Lada, — dodal Vladimír. — Ale Marie si myslí, že teď už je možné ti o tom říci.
— Pokud vydržíš tu zkoušku, — pokračovala Ona, — pak se ti koncem léta otevřou ještě mnohem širší perspektivy růstu…
«Nu co, — přemýšlela jsem. — Zkoušky jsou nezbytné.» Věděla jsem to a nedivila jsem se. I když taková forma upozorňování na ně — mě trošku děsila. V té chvíli jsem si začala vzpomínat, jakými zkouškami procházel Vladimír…
Ale je třeba přijímat Vůli Boží. Vždyť před Ním se nikam neschováš!…
… Následující cvičení mi začala vysvětlovat Aňa. Musela jsem se naučit pročišťovat přepážku mezi sušumnou a středním meridiánem.
— Na začátku pročistíme jaksepatří sušumnu: čistíme ji «kartáčem na mytí lahví» s mýdlovou pěnou, seshora dolů. Můžeme přidávat i další dostupné prostředky. Potom ji zaplavíme tekutým světlem.
Dohlížela na moji činnost uvnitř mé sušumny, čas od času mě poopravila: že, prý, trochu zůstalo v oblasti pánve nebo v krku.
Poté jsme přešly k pročišťování samotné přepážky.
— Představíme si střední meridián jako velkou průhlednou zkumavku bez dna. Vejdeme zároveň do ní zespodu, a do sušumny — seshora. A začínáme čistit přepážku oběma rukama zároveň — do úplné průhlednosti po celé výšce.
Aňa dohlížela, opravovala, napovídala.
Dařilo se mi vidět zatemnění právě v těch místech, ve kterých jsem dříve pociťovala nepohodlí…
* * *
Musela jsem už brzy odjet. Vladimír mě prosil, abych si po návratu domů všechna cvičení opakovala — abych nejen nezapomněla získané dovednosti, ale abych je naopak upevnila, posílila. A naléhal, abych se nezapomínala neustále zaměřovat na pomoc mých nových Božských Přátel-Učitelů.Ano, teď už se mnou vždycky budou moji milovaní Učitelé! Teď už nejsem sama!
Žádné komentáře:
Okomentovat