Návrat

Cesta duchovního bojovníka

        Znovu jsme chodili po mně známých a ještě neznámých pracovních prostranstvích Božských Učitelů, a v podstatě si upevňovali už dříve prošlé meditace. Ke své úlevě jsem zjistila, že jsem neztratila ani jednu ze svých schopností. A navíc jsem se už prakticky neunavovala ani po velmi dlouhých trénincích.
        Kolik radosti taková cvičení dávají — to není možné předat slovy! Načechrané větve borovic a smrků, něžné okvětní lístky květů planých růží, vůně mořské vody, šelestící písek pod nohama, ostré slunce na čistém nebi a sluneční «prasátka» na vodě — a to všechno nasycené emocemi radosti, lehkosti, něžnosti, lásky!
        Všimla jsem si, že se ty stavy podle míry mého postupu do hloubky stávají stále intenzívnějšími a živějšími. A já jsem se jen pokaždé tomu divila a radovala z toho, jak silná může být vzrůstající blaženost!
        Tak jako už dříve, nás ten či onen Svatý Duch zval na určené místo v určený čas. A tam nás zaplavoval Svojí Láskou a učil.
        — Přejít ze stavu obyčejného člověka do stavu Boha a vlít se do Něho — právě tohle je, obecně vzato, duchovní Cesta, — říkal Vladimír. — A tato cesta se skládá z množství stupínků podle rozvíjení sama sebe jako vědomí, duše.
        Intelekt je jenom jedna z funkcí vědomí, — pokračoval. — Intelekt musí být také rozvíjen, bez toho není možné duchovní Cestu zdolat. Ale pro to, abychom mohli rozvíjet ostatní funkce vědomí, musíme umět zastavovat zbytečnou aktivitu mysli. Vždyť meditační práce optimálně probíhá ve stavu hésychie — mentálního ticha, které může být dosaženo jenom uvnitř rozvinutého duchovního srdce.
        Pro to, abychom skutečně dosáhli úspěchu, musíme na začátku najít sama sebe a působit ve světle uvnitř rozšířené anáhaty. A to bude prvním skutečně dosaženým velkým stupněm!
        Přičemž žádné obřady, modlitby, přinášení obětin — nic nenahradí to, že právě my musíme svým vlastním úsilím předělávat sami sebe!
        Takové násilí na sobě musíme páchat každý den! Na druhých páchat násilí nesmíme, ale na sobě — můžeme a musíme!
        Dokonce, i pokud se budeme zúčastňovat praktických cvičení, vedených nejlepšími duchovními Mistry, — k důkladným změnám duše jenom od toho nedojde! Jsou nutná každodenní vlastní úsilí na předělávání sama sebe!
        Opakuji, že na začátku je třeba dosáhnout toho, aby duchovní srdce bylo právě tak zjevně pociťované, jako hlava. Je třeba se naučit žít jím, vidět z něho, slyšet z něho, mluvit z něho! Musí se stát centrem sama sebe! To je první nezbytný stupeň, ze kterého je možné úspěšně pokračovat v práci na sobě.
        … Bůh mně neustále připomínal toto: «Můžeš to udělat — a tak to dělej! Nikdo to za tebe neudělá! Jenom ty sama můžeš změnit sama sebe!»
        … Bylo období, kdy jsem najednou začínala chápat, že je v mém životě mnohem více egoistických myšlenek a skutků, nežli altruistických. A začala jsem to napravovat.
        Stávalo se, že jsem se «chytala za hlavu», když jsem viděla celé to «nadělení». A Bůh speciálně vyvolával v mém životě takové situace, ve kterých se ta či ona vada duše pro mě stávala zjevnou a pozorovatelnou.
        A přitom, když už se zdála aktuální vrstva nedostatků smytá, začaly být vidět neřesti, zahrabané ještě hlouběji. A já jsem je znovu začínala bolestně vytrhávat!
        Postupně jsem se naučila vnímat podobné situace jako Bohem darovanou příležitost udělat nový krok, vystoupit na nový stupeň vlastního rozvoje.
        Tak se epizody boje proti sobě samotné minulé — staly nejnovějšími etapami «učení na Boha».
        Jak říkal Vladimír v jednom z jeho filmů, on například dokonce zapomněl, co je to rozzlobit se… Ale já jsem takovou vlastnost zjevně ještě neměla…
        … Proč se tímhle tématem zabývám tak podrobně?  Protože když jsem četla poprvé Vladimírovy knihy já sama, zdálo se mi všechno, co v nich bylo napsáno, tak pochopitelné a přirozené, že jsem se u etického aspektu práce dlouho ani nezdržovala… Vždyť etické principy se mi zdály… něčím samo sebou se rozumějícím! Ale ukázalo se…
        Když adept dorazí do těch Hlubin, ke kterým jsem se já přiblížila, všechny «drobnosti», každé pohnutí duše — začínají být mezně důležitými!
        Pro ty, kdo jdou cestou duchovního srdce, se může všechno, co tu bylo řečeno, stát buď «kameny pro přechod přes bouřlivý potok», nebo… už nikdy se v tomto vtělení nedokážeš dostat na «druhý břeh».
        … A potom mě Bůh přivedl k novému stupni — ke stavu uvědomění si sama sebe v Jednotném My; dovolil mi vlít se do Něho a nějaký čas v Něm pobýt…
        A pak mi zřetelně ukázal, jaké moje duševní vlastnosti jsou ještě nevyhovující pro tuto úroveň bytí… a vrátil mě na předešlý stupeň — abych se znovu vyškrábala nahoru, teď už vlastními silami.
        Ale teď jsem už přinejmenším ten stupeň znala a chápala, kam a jak mám vylézat.
 

>>>

Žádné komentáře:

Okomentovat