Seznámení s peklem
— Na peklo můžeme pohlížet jako na to, co je vyvrženo za hranice Boha — Boha v Aspektu Absolutna. Peklo — to je «smetiště» Evolučního Procesu.
… Ocitli jsme se vedle onkologického dispenzáře. Rázem jsem se «schoulila», nebyla jsem nadšená představou bližšího seznámení s ním.
— Když jsme dříve pracovali za hranicemi svých těl, pokračoval Vladimír, — vycházeli jsme z anáhaty dozadu — a tam jsme se snažili stát se ohromnými. Ale teď budeme postupovat jinak: vyjdeme se «spodní bubliny vnímání» nahoru. Protože se nacházíme na tomto nepříjemném negativním místě síly, snadno tu objevíme blízkou vrstvu černé hrubosti. Ale vcházet do ní není v žádném případě třeba: «nalepí se nečistota» tohoto eonu, a potom se budeme muset dlouho «drhnout»!
Tak jak? — pociťuješ tam něco velice nepříjemného?
… Ale já jsem se zatím jen nedůvěřivě dívala na tu stranu, a odhadovala jsem: jak bych tam tak mohla nahlédnout, abych k sobě nepřitáhla pozornost obyvatel toho eonu?
— Nu co? — peklo podle tebe neexistuje, nebo co?! — zeptal se vážně Vladimír, když zpozoroval moji váhavost.
— Já už jsem se předtím dost vynadívala na obsah tohoto eonu ve svých «astrálních dobrodružstvích», — vzpomněla jsem si na svá «dobrodružství», na ta samá, kvůli kterým jsem se kdysi poprvé obrátila na Vladimíra. Nebyly to sny: zcela reálně jsem se propadávala do těch vrstev hrubosti se strašnými skutečnostmi, ze kterých «krev stydla v žilách». Ale já jsem o tom nikomu nevyprávěla.
— Poznání pekla — i když bez proniknutí do něho je principiálně důležité pro další osvojování tvojí cesty, — říkal v té době Vladimír. — To znamená, že si můžeme pro sebe vybudovat «vektor škály mnohorozměrnosti»: od pekla — do Příbytku Tvůrce, do kterého se vchod nachází na protilehlé straně od pekla, jakoby na protilehlém pólu.
Nakonec jsem se osmělila — a mlčky jsem se «přitáhla» k peklu.
— Vcházet tam není třeba! — okamžitě vykřikl Vladimír. — Je třeba jenom pocítit hranici s peklem! Pronikat do něho není třeba v žádném případě! Pro nás je nutné jenom vědět, co je to peklo, abychom ho uměli rozpoznávat a vyhnuli se mu.
… Opatrně jsem se dotýkala vrstvy pekla, pociťovala její hrubost. Ale neděsila mě, jenom vyvolávala nepohodlí. Bylo to nesrovnatelné s tou mystickou hrůzou, co jsem zažívala v těch dávných «astrálních výstupech»!
— Podívej se, jaká ještě vznikla zajímavá situace, — pokračoval Vladimír. — Castaneda popisoval nějakou «černou úroveň», která je jakoby jediná, která vládne sílou. Pochopitelně mu to Juan Matus vůbec neříkal o peklu.
Vždyť jsou i druhé eony bez ostré svítivosti, které někdo může také nazvat «černými». Mezi několik z nich patří už tobě známý eon protoprakriti. Ve výsledku tak vznikla velice nebezpečná motanice. A já jsem se jednou setkal s mužem, který sám sebe nazýval «osvíceným» jenom na základě toho, že poznal peklo…
Ale vždyť slovo osvícení označuje zcela konkrétní, vůbec ne jenom symbolické, přeměnění individuálního vědomí ve Světlo!
Takové bývají kauzy mezi pseudoduchovními nevzdělanci!
Co se týče rozpoznávání černého eonu pekla — a eonů bez silné svítivosti, vždyť přece, když například zhasneme světlo ve svém pokoji ve tmavé části dne, tak tam nenastává peklo, ale je tam jednoduše nedostatek osvětlení.
>>>
Žádné komentáře:
Okomentovat