Apoštol Ondřej:
«Staň se Bezbřehou Láskou!»
Ticho, něžná vodní hladina, jasná obloha… Pociťuji Ondřeje, Jeho Hluboké Ticho…
Zvlášť ostře si najednou uvědomuji, a obracím se přitom v myšlenkách ke všem lidem na Zemi, že tohle, podívejte! jsou Oni — Veliké Božské Duše! Nikdo z Velikých — nezmizel! Oni všichni jsou Živí! — jsou tady, a teď!
Přeplňovalo mě štěstí a vděčnost Bohu za to, že teď o tom vím, že tu teď stojím na břehu řeky, a stýkám se s úplně skutečným Ježíšovým Apoštolem — Ondřejem!
… Začalo se mi trochu hůře dýchat a pocítila jsem neobvyklý stav v těle. Vidím… obraz muže, ponořeného do hlubokého klidu… Jeho tvář lemují světlé vousy, a oči mají nebesky modrou barvu! Jsou tak překrásné, tak bezbřehé, zářivé!… Pociťuji, že se už sama dívám Jeho Očima…
Přichází Aňa:
— Ondřej je teď sjednocen s tvým tělem. Chce, abys Ho pocítila.
S tichou radostí jsem jí oznámila, že se to právě děje…
Pokouším se zesílit Splynutí… Vidím sebe být Jím, jdoucím alejí mezi stromy.
Je pohroužen do hlubin, do Božského Světla. I Sám je ze Světla. Ne slovy, ale pocity rozumím, co mi říká: «Ponoř se do tohoto Světla pokaždé, když tě začne ovládat marnost myšlenek!»
Ondřej ukazuje, jak to můžu udělat:
Pociťuji jakoby velký zvon, uvnitř kterého se nacházím, a hlavou se zevnitř opírám o jeho vrcholek. Když tento zvon zaplním sebou, musím se poté propadnout dolů, do hlubiny… Hned v té chvíli se potok myšlenek zastavuje, a začíná mě halit hluboký klid od nohou až k hlavě…
Uvnitř jsou pokojné a bezbřehé — nebesky modré Oči Ondřeje… Splynutí s Jeho nekonečným Duchovním Srdcem…
Znovu začínám slyšet veršované řádky. Ale to ráno se mi povedlo zapomenout notes, a Aňa si v tu chvíli sama něco zapisovala do svého vlastního zápisníku. Rozhoduji se, že se verše pokusím naučit, ale za okamžik je mi jasné, že se mi to nepodaří. A čtyřverší je velice krásné. Aňa ke mně zvedá oči. Přichází a podává mi zápisník:
— Mám takový pocit, že ho velice potřebuješ.
Kývla jsem a oznámila jí, že si potřebuji zapsat verše. Obě jsme se zasmály. Aňa byla nadšená:
— Něco takového se mi ještě nestalo!
Jak se později ukázalo, Ondřej diktoval nám oběma současně. Tohle je to, co jsem uslyšela já:
Láska ke všem je bezbřehá!
Hlubiny — pokojné! A radostný je let!
Ondřeje Prvozvaného — Apoštola Vytouženého
Národ podvedený, utrápený — k sobě zve.
Odnesou ho Ruce něžné —
Do Lásky Krále Nebeského
Od iluzorních snů…
Ale další jsem už, bohužel, neuslyšela. Chtěla jsem pak vrátit Aně zápisník, ale Aňa řekla, že Ondřej prosí, abych si ho zatím nechala u sebe. A já jsem tedy pochopila, že si musím zapsat meditaci a prožité pocity.
Později mi Aňa přečetla slova, která uslyšela od Ondřeje, a která byla směřována ke mně:
Slova jsou těsná: do nich se nevejde Moje Láska!
Láska — ta je bezbřehá a něžná!
A Já ti Ji dávám! Já jsem tady, s tebou!
Budu s tebou věčně!
Neboj se, že kolem — jen zloba panuje
a posměšky!
Já tak jdu — už věky
Tmou — mezi dušemi lidskými zvrhlými
Mužskými i ženskými…
Ale ti, kdo Mě dokážou uslyšet a porozumět —
Budou se Mnou!
Ty dokážeš učit lidi Lásce!
Pojďme! Já — budu vedle tebe!
Zvlášť ostře si najednou uvědomuji, a obracím se přitom v myšlenkách ke všem lidem na Zemi, že tohle, podívejte! jsou Oni — Veliké Božské Duše! Nikdo z Velikých — nezmizel! Oni všichni jsou Živí! — jsou tady, a teď!
Přeplňovalo mě štěstí a vděčnost Bohu za to, že teď o tom vím, že tu teď stojím na břehu řeky, a stýkám se s úplně skutečným Ježíšovým Apoštolem — Ondřejem!
… Začalo se mi trochu hůře dýchat a pocítila jsem neobvyklý stav v těle. Vidím… obraz muže, ponořeného do hlubokého klidu… Jeho tvář lemují světlé vousy, a oči mají nebesky modrou barvu! Jsou tak překrásné, tak bezbřehé, zářivé!… Pociťuji, že se už sama dívám Jeho Očima…
Přichází Aňa:
— Ondřej je teď sjednocen s tvým tělem. Chce, abys Ho pocítila.
S tichou radostí jsem jí oznámila, že se to právě děje…
Pokouším se zesílit Splynutí… Vidím sebe být Jím, jdoucím alejí mezi stromy.
Je pohroužen do hlubin, do Božského Světla. I Sám je ze Světla. Ne slovy, ale pocity rozumím, co mi říká: «Ponoř se do tohoto Světla pokaždé, když tě začne ovládat marnost myšlenek!»
Ondřej ukazuje, jak to můžu udělat:
Pociťuji jakoby velký zvon, uvnitř kterého se nacházím, a hlavou se zevnitř opírám o jeho vrcholek. Když tento zvon zaplním sebou, musím se poté propadnout dolů, do hlubiny… Hned v té chvíli se potok myšlenek zastavuje, a začíná mě halit hluboký klid od nohou až k hlavě…
Uvnitř jsou pokojné a bezbřehé — nebesky modré Oči Ondřeje… Splynutí s Jeho nekonečným Duchovním Srdcem…
Znovu začínám slyšet veršované řádky. Ale to ráno se mi povedlo zapomenout notes, a Aňa si v tu chvíli sama něco zapisovala do svého vlastního zápisníku. Rozhoduji se, že se verše pokusím naučit, ale za okamžik je mi jasné, že se mi to nepodaří. A čtyřverší je velice krásné. Aňa ke mně zvedá oči. Přichází a podává mi zápisník:
— Mám takový pocit, že ho velice potřebuješ.
Kývla jsem a oznámila jí, že si potřebuji zapsat verše. Obě jsme se zasmály. Aňa byla nadšená:
— Něco takového se mi ještě nestalo!
Jak se později ukázalo, Ondřej diktoval nám oběma současně. Tohle je to, co jsem uslyšela já:
Láska ke všem je bezbřehá!
Hlubiny — pokojné! A radostný je let!
Ondřeje Prvozvaného — Apoštola Vytouženého
Národ podvedený, utrápený — k sobě zve.
Odnesou ho Ruce něžné —
Do Lásky Krále Nebeského
Od iluzorních snů…
Ale další jsem už, bohužel, neuslyšela. Chtěla jsem pak vrátit Aně zápisník, ale Aňa řekla, že Ondřej prosí, abych si ho zatím nechala u sebe. A já jsem tedy pochopila, že si musím zapsat meditaci a prožité pocity.
Později mi Aňa přečetla slova, která uslyšela od Ondřeje, a která byla směřována ke mně:
Slova jsou těsná: do nich se nevejde Moje Láska!
Láska — ta je bezbřehá a něžná!
A Já ti Ji dávám! Já jsem tady, s tebou!
Budu s tebou věčně!
Neboj se, že kolem — jen zloba panuje
a posměšky!
Já tak jdu — už věky
Tmou — mezi dušemi lidskými zvrhlými
Mužskými i ženskými…
Ale ti, kdo Mě dokážou uslyšet a porozumět —
Budou se Mnou!
Ty dokážeš učit lidi Lásce!
Pojďme! Já — budu vedle tebe!
Žádné komentáře:
Okomentovat