Moje indiánské vtělení
Pramínek… Vzpomněla jsem si: o tom mém jménu mi nedávno řekli Ježíš a Marie Magdaléna…
… Bylo to mé indiánské vtělení — to samé, kvůli kterému jsem se v současnosti tak intenzívně zajímala o původní obyvatele Severní Ameriky.
Měla jsem tehdy ženské vtělení. Když jsem ještě byla mladá dívenka, trávila jsem ráda spoustu času touláním v lese, běháním po lesních stezkách — vstříc slunci, vstříc větru! Moje chůze byla lehká, rychlá a nehlučná, hlas — zvonivý a radostný, a proto mi dali jméno Pramínek. Jásot, láska a bezstarostnost často naplňovaly moje srdce, a já už jsem měla blízko k tomu, abych v sobě odhalila Boha…
Ale teď, právě vidím obraz, jak vedle krásného mustanga, mého čtyřnohého přítele, na kterém sedím jako zobrazení hrdosti a nepřístupnosti, stojí krásný silný muž, a zlehka ho přidržuje za uzdu… Něco mi říká, usmívá se, — směle, sebejistě… A já jsem podlehla: zamilovala jsem se «pozemskou» láskou, a následně jsem se stala manželkou a matkou…
A teď — znovu obrázek: vidím se jako zestárlá žena, zabývající se praním v neckách. Kolem jsou další ženy různého věku, zaměstnané stejnou domácí prací, pobíhající děti… Jsem už babička… A v té době jsem už všechno nejdůležitější zapomněla, a naplno se ponořila do všednosti…
Ale když jsem opustila to tělo a ohlédla se zpátky za svým prožitým životem, začala jsem se cítit nesnesitelně bolestně… A vzpomínka na tu bolest, a na to, co jsem v tom životě promeškala, — se mnou zůstávala od vtělení do vtělení, dokud jsem se neocitla tady…
>>>
Žádné komentáře:
Okomentovat