Návrat

Etika — a vzájemné vztahy s Bohem

        Vladimír pokračoval:
        — Vždyť pouze ze samotného Splynutí nebývá vždy užitek, protože se při tom může stát, že si nevšimneme a nepochopíme naše neřesti. My musíme udělat něco mnohem většího: Usilovat stát se Dokonalými ve všech parametrech duše!
        Kdysi dávno jsem ukázal jednomu lehkomyslnému mladíkovi pracovní prostranství Ježíše. A řekl jsem mu, že hésychasté zvali Ježíše k sobě do anáhaty…
        Potom jsem pozoroval, jak se ten mladík pokoušel Ježíše zatáhnout do svého těla. Vypadal přitom jako pomatený: hrabal kvůli tomu i svýma materiálníma rukama! Všichni občasní kolemjdoucí se ho snažili obejít pokud možno v co největší vzdálenosti!
        Ten mladík se tímto způsobem lepším nestal. Proč ne? Protože začínat přímé vzájemné vztahy s Bohem musíme od etiky, od etického očištění, přeměny sama sebe! Ale pokud je člověk eticky špinavý — a ten mladík byl skutečně právě takový — pak ani Ježíš, ani Kdokoliv jiný od Boha — mu nebude pomáhat tak, jak to ten člověk chce!
        To první, co musí každý udělat, je velice důkladně proanalyzovat sám sebe z hlediska toho, jakými nás chce vidět Bůh. Jestliže to neuděláme, pak si Bůh z nás bude dělat legraci, posmívat se nám a sezve všechny Členy Jednotného My, aby se «pokochali»: podívejte, jaký je to hlupák! A co to vyvádí: pokouší se stát Mnou! A přitom se sám ještě ani nezačal snažit stát se lepším!
        Mimochodem, ten mladík žil se ženou. Když byli spolu, celé dny měli připomínky jeden ke druhému. To znamená, že celý jejich dialog v průběhu každého dne spočíval v tom, že se takovýmhle způsobem hašteřili: «Ty jsi taková a taková!» «Ne, to ty jsi takový!» «Ne, ty!»… A končilo to tím, že ho ona vyhnala ze svého domu… Ale potom, za nějaký čas, mu telefonovala: «Už přijď!». A zase všechno začínalo od začátku. A bylo to tak po dobu několika let.
        Ale ve skutečnosti bychom nikdy neměli dělat poznámky!
        Za prvé, vždyť existuje velice závažný etický princip, uložený nám Bohem: nedělej druhému to, co nepřeješ sám sobě!
        Za druhé, vždyť dělání poznámek je násilí páchané na člověku! Ale vždyť násilnost je jedna z nejhrubších neřestí!
        Jestliže se jedna a ta samá poznámka mnohokrát opakuje — pak se to nazývá obtěžováním: jednou z forem projevu násilnosti. Výsledkem obtěžování se lehce může stát nenávist oběti takového násilí — ve vztahu k vlastníku uvedené neřesti.
        Efekt dělání poznámek bude v tomto případě opačný, nežli požadovaný. Vždyť trpět obtěžování — to je obvykle velice tísnivá situace!
        Za třetí, jestliže chceš někoho napravit, pak to musíš jemu nebo jí říci tehdy, když to ten člověk od tebe chce slyšet. Taková slova nemůžou přinést užitek, jestliže je společník v tom stavu, že žádné napomínání nedokáže přijímat, protože je unavený, nebo proto, že je namyšlený, nebo má momentálně v hlavě nějaké jiné dominanty. A jeho reakce bude taková: «Teď mně to nezajímá, mám jiné problémy!».
        A proto, jestliže někomu chceme užitečně vynadat pro ozdravění duše, musíme si počkat na ten moment, kdy nás chce poslouchat. Přičemž bychom mu to měli říkat — s láskou, a ne na podkladě vlastních rozzlobených emocí. To je důležité pravidlo jakéhokoliv kontaktu! Vždyť jinak se můžeme velice jednoduše rozhádat, ztratit lásku!
        Kdysi jsem pozoroval zajímavou skupinu dobrých lidí. Ale oni od někoho převzali takovouhle «metodu»: specielně se scházet kvůli tomu, aby jeden druhému vyříkali všechny připomínky, aby si navzájem odhalili všechny svoje nedostatky! Co z toho vzešlo? Jenom vzájemné urážení jednoho na druhého!
        A připomínky musejí být ještě k tomu vždy bezchybné: přesné, dobře zformulované.
        Takže prvním krokem na duchovní Cestě musí být vždy právě práce na sobě. To znamená, že musíme analyzovat sami sebe: nakolik já odpovídám tomu etalonu, který nám předkládá Bůh? A to není práce na jeden večer!
        Já osobně jsem tomu věnoval roky: studoval jsem svaté knihy, konkrétně jsem mnohokrát přečetl Nový Zákon… Dělal jsem si výpisky, to nejdůležitější jsem si podtrhával různými barvami. Jednou barvou — to, co musím v sobě změnit právě teď. Potom — po nějaké době — to, čeho jsem si předtím nevšiml a co jsem ještě nezměnil. Potom jsem si ještě něco zaznamenal jinou barvou. A pokaždé zbývalo stále méně a méně problémů, které jsem v sobě musel řešit. 
        Nechci vám ukládat, abyste mě všichni kopírovali. Ale upozorňuji na to, že taková práce je velmi důležitá! Vždyť nestačí si jenom tak pro sebe říci o nějakém Božím přikázání: «Ano, tohle je správné! To je dobré!» — a zapomenout na něho. Ale je třeba konkrétně předělávat sami sebe, předělávat sebe — jako duši! Některé vlastnosti musíme ze sebe vymazat, aby se už nikdy neprojevovaly; měli bychom při tom použít pokání! Jiné vlastnosti zase musíme v sobě naopak rozvinout!
        A právě po tom, když jsme tu práci na sobě provedli, — nám Božští Učitelé začínají aktivně pomáhat v dalším přeměňování duší.
        Vždyť my sami přece máme zkušenost toho, že se někdy meditace daří, ale někdy «kdoví proč» — ne. A to nezávisí jen na počasí a na tom, jestli jsme unavení nebo ne. Závisí to i na tom, jestli nám pomáhají nebo nepomáhají Božští Učitelé. Na Nich závisí velice mnohé! Svému důstojnému učedníkovi pomáhají ze všech sil. Ale o nedůstojném si myslí: «Nedej Bože — do takového zabřednout! Jenom se zapatláš!». (Žertuji!)
        Provedu krátké shrnutí: musíme tedy pracovat jmenovitě na sobě! A tato práce se skládá z posloupnosti směrů: etického, intelektuálního a psychoenergetického. Všechny tyto směry musí harmonicky koexistovat. Jestliže se budeme snažit cokoliv dělat jenom v psychoenergetickém aspektu, nic dobrého nezískáme!
>>>