Návštěva 1

Podívejte, jakou má Táňa anáhatu!

        U ohně, ke kterému jsem se vrátila, ke mně přišel Vladimír a prohlížel si mě.
        — Podívejte, jakou už má Táňa anáhatu, — řekl, obraceje se k ostatním. — Když jsi k nám přišla poprvé — byla takováhle: zobrazil rukama kouli dvacet centimetrů v průměru. — A teď — podívejte! Rozkvetl kvítek z poupěte! Tvoje anáhata se dokonce i při uvolněném stavu vědomí už nevejde do hrudního koše, vystupuje daleko za hranice těla! Teď už to zkrátka není anáhata, ale opravdové duchovní srdce!
        Všichni ze mě měli radost:
        — Vida — jak se vyznamenal Chuanito!
        — Vždyť je to přece takový mladý a krásný Náčelník! — dodala Larisa — a my jsme se zasmáli.
        … Ale brzy mi opět začala být zima, dokonce už i vedle ohně. Znepokojovaly mě hlavně prsty u nohou.
        Proto se mi následující meditace, kterou předvedl Vladimír, prováděla s obtížemi. Bylo třeba duchovním srdcem, jako ostrou lampou nebo světlometem, svítit nad otevřenými prostranstvími. A potom — zaplňovat ty prostory sebou a slévat se s jejich krásou.
        Vladimír, který si zřejmě všiml, že se mi to špatně daří, napověděl, že slévat se není možné jinak, nežli ve stavu lásky.
        Zkoušela jsem to. To, na co jsem se dívala, bylo skutečně nekonečně krásné, ale vzplanutí mojí lásky se spojovala… s omrzáním celého těla.
        — Ano, — poznamenal Vladimír, — pokud je chladno, žádné lásce se nedaří.
        Vrátili jsme se k ohni. A najednou… mi Vladimír navrhl… abych si stoupla bosá na sníh!…
        On sám si klidně sundal holínky, které měl natažené na bosých nohách, — a… stoupl si na sníh, a navrhl mi, abych udělala to samé…
        Jelikož mi vždycky připadalo zajímavé zkoušet všechno nové a neznámé, a k tomu ještě prospěšné, a ještě k tomu, když to říkal Vladimír, zopakovala jsem to po něm…
        Je pochopitelné, že nohám byla zima, ale to mi bylo, kdoví proč, k smíchu… Taková byla reakce mého organizmu na «pozitivní stres».
        — Spusť se do anáhaty, — řekl. — Teď už ti vůbec není zima, nemám pravdu?
        Když jsem se «schovala» celým vědomím do anáhaty, skutečně se mi dařilo vůbec nohy necítit. Ale potom mě z toho stavu znovu vytrhovaly, a já jsem se musela snažit udržet se co nejdéle v anáhatě.
        Celkově jsme prostáli bosí na sněhu deset až patnáct minut. Pro Vladimíra, jak se zdá, to bylo úplně normální, nepociťoval při tom žádné nepohodlí. A já… — nevím jak bych to vyjádřila… — brala jsem to jako svoji životní zkušenost… Příští zimu budu muset začít trénovat…
        … Když jsem si odpočinula u ohně, začala jsem opakovat a upevňovat všechna probraná cvičení. Nejtěžší ze všeho bylo držení na dlaních — moře, rybek, ptáků… Natahovala jsem ruce vědomí natolik, nakolik dovolily pocity… Při těchto cvičeních jsem byla nejvíce unavená, dokonce jsem začínala zhluboka dýchat, jako bych běžela do prudkého svahu…
        Vladimír mi pomohl tím, že mi ukázal ještě jedno místo, odkud jsem mohla taková cvičení vykonávat úspěšněji. Bylo tam mnohem útulněji a tepleji, emoce lásky se objevovaly snadněji. Dělala jsem několikavteřinové přestávky a potom jsem začínala všechno znovu. Až když meditace přestaly být výrazné a emoce zeslábly, vrátila jsem se k ohni.
        Vladimír se tiše usmíval. Téměř nikdy se nesmál nahlas, ale prostě vyzařoval pokojnou radost — očima, úsměvem, tváří, celou svou bytostí. Viděla jsem všeho všudy jednou, když se rozesmál spolu se všemi ostatními, bylo to po vyprávění o mnou viděné fotografii, na které pravoslavný «báťuška» v kutně, stojící na krajnici silnice, vystavil oznámení: «Posvěcuji benzín!».
        … Brzy nastal čas opustit místo Chuanita a odejít na vlak. Šli jsme po pobřežním písku a ve vodě se odrážely sluneční paprsky.
        Aňa se mě zeptala, jestli jsem si nevšimla, jak labuť, kterou jsem držela na své dlani a snažila se ji naplnit svojí láskou, najednou začala plout na moji stranu? Odpověděla jsem, že jsem to prostě neviděla kvůli špatnému zraku, a jenom jsem se pokoušela udržet dlaň co možná nejdéle, a přitom jsem se pokoušela vycítit, kde se mohou nacházet ptáci, — a darovat jim lásku a teplo. Ona se usmála a podotkla, že podle toho, jak snadno jsem se naučila vidět, mám všechny šance k tomu, aby se mi navrátil dobrý zrak.
        … Vystoupili jsme z vláčku a pokojným krokem jsme se vydali k domovu. V hlavě mi hučelo, bolely mě svaly, ale stavy ulehčení a radosti, pohody a klidu, to všechno přehlušovaly. Rozmlouvali jsme, smáli se, a přitom nebylo vyřčeno ani jedno prázdné slovo, ani jedna věta, která by neměla vztah k Bohu, životu kvůli Němu, pro Něho. Všechno to bylo tak přirozené, jako by se mluvilo o nejjednodušších každodenních všedních věcech. Ale vždyť to také byl jejich každodenní život. A já jsem doufala, že se takovým stane i můj.
        … Znovu jsme se dotkli tématu obnovy zraku. A Aňa vyprávěla historku o jedné z bývalých žaček jejich Školy:
        — Jezdila k nám jedna výborná dívka… Její zrak byl mnohem horší, nežli tvůj — kolem mínus osmi. Ale na místě síly Jeremeje si dokázala zlepšit zrak na mínus tři.
        — A kde je teď? — ptala jsem se zvědavě.
        Teď už s námi není: Vladimír se s ní musel rozejít. Neprošla zkouškou: zamilovala se do chlapce, svého žáka. Ale tento chlapec už od určité chvíle nedokázal intelektuálně zvládat další stupně. A nehledě na mnohočetná upozornění, že není schopný postupovat dále, zůstala s ním, dala přednost jemu před Bohem. A potom se na nás ještě velice urážela, že prý jsme ji nepochopili, protože může milovat jak jeho, tak i Boha zároveň…
        
        — A co se dělo dál? — zajímala jsem se. Bylo to pro mě dokonale nepochopitelné: dosáhnout takových výšek, poznat přímo Lásku Boha a najednou se nechat přitáhnout «pozemskými» vztahy!
        — On byl mnohem mladší, než ona, — pokračovala Aňa. — Byli spolu dva nebo tři roky — a rozešli se. Ale za ten čas ztratila všechny svoje pozitivní podklady v duchovním zdokonalování…
        Takový konec se mi nevěrohodný nezdál, proto jsem se ani nedivila.
        — A neřekneš její jméno?
        — Olga…
        … Doma jsme chutně povečeřeli. Zvlášť jsem si pochvalovala pečené ostružiny, které Aňa skladovala v sušeném stavu, a teď je namočila a opekla.
        Když jsem po večeři v pokoji osaměla, znovu jsem si vzpomněla na historku s Olgou. Bylo by možné, aby se něco takového stalo i mně?
        Kdysi dávno, po přečtení Nového zákona, jsem si představovala Ježíše takového, jaký On mohl být, jak se stýkal s lidmi, jak si hrál s dětmi, — a najednou jsem si pomyslela, že pokud bych byla s Ním, pak bych se nutně do Něho zamilovala! Ale — tou «pozemskou» láskou, poněvadž o jiné jsem tenkrát ještě neměla žádnou představu. Ale hned jsem si za tu myšlenku vyhubovala, vždyť v pravoslaví se tak milovat Boha nesluší!…
        O Máří Magdaléně jsem v té době věděla jenom to, že ji Ježíš zachránil před kamenováním. Ale o tom, že se později stala Jeho družkou, jsem si přečetla až po letech…

>>>

Žádné komentáře:

Okomentovat